Stala se první rabínkou na světě

Oficiálně potvrzenou a vykonávající svou funkci. Zrovna v té nejhorší době, v době šoa. Ona sama ji nepřežila. Je totiž jednou z oněch šesti milionů...

Regina Jonas. Až do roku 1990 se o ní prakticky nic nevědělo. Ani v Terezíně, kam ji nacisté deportovali v listopadu roku 1942. Když se ale po pádu Berlínské zdi zpřístupnily východoněmecké archivy, našel se v Centrálním židovském archivu zápis o jejím jmenování a uvedení do funkce .

Regina se narodila 3. srpna roku 1902 v Berlíně. Její otec byl zchudlý židovský obchodník, který přišel do Německa odněkud z Orientu. Zemřel na TBC, když bylo Regině pouhých jedenáct let. A tak i po jeho smrti žila rodina dál v chudinské, převážně židovské čtvrti.

Regina se už odmalička zajímala o židovskou historii, Talmud a hlavně se učila hebrejsky. Jejím prvním profesorem byl ortodoxní rabín Max Weyl, do jehož synagogy na Rykestrasse chodila Regina s matkou a bratrem Abrahamem na bohoslužby.

V roce 1923 Regina odmaturovala na lyceu. Ve studiu pak pokračovala na liberální Akademii židovských věd, která přijímala i dívky. Její spolužačky se chtěly stát učitelkami. Regina ne. Rozhodla se, že bude rabínkou. A tak v roce 1930 uzavřela svá studia prací na téma "Může být žena rabínkou v souladu s Halachou?" Tento dokument, jehož stejnopis je uložen v Židovském centru v Berlíně, je úplně prvním pokusem obhájit právo žen ke jmenování na základě židovského náboženského práva. Regině se v něm povedlo skloubit Halachu a požadavky vyplývající z moderní doby. Dokázala, že o rovnosti pohlaví se mluví v mnoha židovských právních pramenech. A že tedy ženský rabinát bude jen pokračováním tisíciletých tradic.

Profesor Eduard Baneth, který dohlížel na její závěrečnou práci, Reginu vždy podporoval a uznal fakta, která předložila. Jenže když zemřel, jeho nástupce už tak svobodomyslný nebyl. O ženách rabínkách nechtěl ani slyšet. A tak Regina promovala jako profesorka náboženství. V následujících letech učila v několika dívčích berlínských židovských školách. Nikdy se ale nevzdala a pořád hledala možnosti, jak dosáhnout svého cíle.

Až se to povedlo v roce 1935. Rabbi Max Dienermann, ředitel Kongresu liberálních rabínů, ji přijal. A Regina hned začala působit v menších berlínských kongregacích. Zatím jen jako rabínská náboženská konzultantka v Židovské nemocnici a také ve spolcích, které se staraly o chudé a postižené.

A paradoxně "díky" nacistům měla stále víc práce. Po roce 1933 stále hodně rabínů emigrovalo. Ovšem daleko více jich bylo zatčeno, či deportováno do koncentračních táborů. A tak Regina konečně mohla začít jako pravá rabínka v liberálnějších synagogách. Učit nepřestala, ani pomáhat potřebným. Hlavně po tzv. Křišťálové noci (z 9. na 10. listopadu 1938), kdy se hned  ujala těch nejpotřebnějších - starých lidí, nemocných a postižených, kteří se ze dne na den ocitli v naprosto zoufalé a bezvýchodné situaci.

Během zimy 1940-1941 navštěvovala Regina německé židovské komunity, které zůstaly bez rabína. A tak projela Braunschweig, Göttingen, Frankfurt nad Odrou a Brémy. Všude neúnavně pomáhala, sloužila bohoslužby a učila.

Až přišel 6. listopad roku 1942. Toho dne byla s matkou deportována do Terezína. Jenže Reginu nemohlo nic zlomit. Ani příšerné podmínky terezínského ghetta. Naopak. Byl to pro ni jen další impuls k pomoci daleko větších rozměrů než doposud. Hned začala spolupracovat s vídeňským neurologem a psychiatrem (mimochodem - zakladatelem logoterapie) Viktorem Franklem. Spolu poskytovali pomoc hlavně těm, kteří do ghetta právě přijeli a byli naprosto bezradní, zoufalí a upadali do depresí. Prý zabránili mnoha sebevraždám, které byly v Terezíně na denním pořádku.

Sebe ani maminku ale Regina zachránit nedokázala. 12. října roku 1944 šly obě do transportu do Osvětimi. A hned druhý den rovnou do plynové komory...

V průběhu let se objevilo množství osobních dopisů, ve kterých lidé na Reginu vzpomínali s láskou a nesmírnou vděčností. Mnohé totiž udržela při životě a pomohla jim přežít nejstrašnější dobu jejich života...

Fakta: mosaika.es /Regina Jonas