Staří lidé jsou pro nás často neviditelní. Člověk se nerad kouká na to, co ho čeká. Ruku na srdce, kolik z nás protočilo panenky, když u pokladny v supermarketu popletená babička zjistila, že nemá dost peněz a vracela nákup? Nebo v tramvaji, tam jsou důchodci v letech značně nepřehlédnutelní, ale stejně si občas hrajeme na hluchoslepé.
Mám ráda staré lidi. Vždycky jsem si s nimi ráda povídala. Možná i proto pořád nechápu, jak je možné, že neustále padají do sítí prodejních akcí. Pořád se to omílá dokola, televize je toho plná, varování prší ze všech stran. Přesto jsou stále další a další senioři zavaleni dekami, lampami a podobnými blbostmi. A dluhy. Zoufalství na pochodu.
Ukázky z filmu, ze kterého jsem si vypůjčila název, mne srazily do kolen. Proč lidé, kteří někým v životě byli a prošli mnohými zkušenostmi, pořád podléhají? Jsou sami, i když mají rodinu? Je opravdu tak rozhodující lákadlo dárku? Nebo ta představa výletu? Zážitku?
Všeobecně se o ně nestaráme. Kdybych měla vyjmenovat nadace věnující se stáří, napadnou mne jenom dvě. Život 90 a Veselý senior. Viděli jste už někdy nějakou DMS akci na podporu seniorů? Snad jen adventní koncerty. Zato akcí na podporu dětí je jako máku. Většina missek a modelek se může přetrhnout, aby vymyslela něco pro dětské domovy či kojenecké ústavy. Chápu, je to třeba. Ale není to tím, že i poblinkané dítě je stále roztomilé? Žvatlající senior bývá trapný. O pemprskách raději ani nemluvím.
Nevím, co s tím. Nechápu ani to, že se nenajde v zákoně něco, co by ty šmejdy, zneužívající bezbrannost a křehkost stáří, zastavilo. Aby si to konečně vyžrali se vším všudy.
Ráda bych totiž byla bezstarostnou seniorkou.
