Právě jsem dočetla Černobílý svět (Kathryn Stokettová). Americký jih v šedesátých letech. Černé pomocnice v bílých domácnostech léta vychovávály děti, které je milovaly. Přesto z nich povětšinou vyrostli třeba i další členové Ku-klux-klanu, či bílé paničky štítící se jíst ze stejného nádobí jako jejich černé služky.
Ve zmíněném románu se černá Aibee vnitřně vzbouří a v touze po změně vypráví své bílé holčičce pohádky o hodném zeleném marťanovi, který se jmenoval Martin Luther King a hraje si s ní na segregovaný autobus. Samozřejmě se vše provalí a Aibee okamžitě letí. Sice částečně i z jiných důvodů, ale to teď není podstatné.
Děti nejsou hloupé. Přemýšlejí, povídají a tak se často i prozradí. Vyrůstají v nějakém prostředí. A mají rodiče.
V našich domácnostech pracují nejen české pomocnice. Že by nám Rusky či Ukrajinky vychovaly návštěvnici pravoslavných bohoslužeb líbající ikony? Nebo Filipínky flagelanta bičujícího se do krve každé velikonoce? Není naše česká pomocnice bigotní katolička či dokonce satanistka?
Přeháním schválně. Cokoliv totiž otevřu v posledních dnech, vidím humbuk kolem muslimské učitelky v mateřské školce. Ovinula hlavu šátkem, a tak veřejně deklarovala, na co se dala. Však to také děti komentovaly. Myslely, že paní učitelku bolí hlava z průvanu.
Ano, chápu, školství. Ale co my víme? Třeba zas někde jinde učí mimikrovaná adventistka sedmého dne!
Kdyby bylo všechno tak černobílé, Rosa Parksová by vůbec nemusela do autobusu nastoupit a Martin Luther King by se dožil úctyhodného stáří.
