Středověký turista, dálkový pochodník a poměrně sličný poutník. Na některých zobrazeních.
Narodil se v rodině chudého zemědělce v Brabantsku (dnes část Belgie). Dostalo se mu vznešeně znějícího jména Quido (někde mu říkají i Guido nebo Guidon) a poměrně hlubokého křesťanského vzdělání. Tatínek měl prostě rád Bibli a byl možná ve svém kraji rarita, jelikož zřejmě uměl číst a naučil to i svého syna. Trošku neobvyklé v rolnické rodině v 10. století.
Od dětství pomáhal malý Quido doma s hospodářstvím, ale ještě raději pobýval v kostele. Takže si ho brzy všiml pan farář a svěřil mu úlohu ministranta. Hluboce věřící Quido byl přešťastný. A tak rostl mezi tvrdou zemědělskou prací a duchovní sférou. A jelikož byl dobrý ministrant, když dospěl, stal se kostelníkem.
A to mu možná trochu stouplo do hlavy a podlehl pokušení, jak říká katolická legenda. Usoudil, že by mohl být obchodníkem a zbohatnout. Vyhlédl si ho totiž jeden kupec, který poznal, že má Quido dobré srdce a že je tak trošku naivní. Napovídal mu, že si u něj vydělá mraky peněz (Quido rád rozdával chudým) a že pozná svět. A tak kostelník nechal kostelničení a vydal se s kupcem na jeho lodi za obchody.
Štěstí jim moc nepřálo a taky daleko nedojeli. Už poblíž Bruselu uvízli v řece na mělčině, loď se poškodila a zboží se potopilo. Jak se Quido snažil zachránit co se dalo, celý se strhal a ještě ke všemu si vykloubil ruku. I viděl, že tohle asi jeho poslání nebude. A kajícně se vrátil domů do Anderlechtu. A usilovnou kostelní prací se snažil odčinit své pomýlení.
Jenže za nějakou dobu na Quida přišly toulavé boty. K jeho cti budiž řečeno, že zatoužil po pouti do Říma a do Jeruzaléma. A když mu i farář na cestu požehnal, vydal se na svůj první dálkový pochod. Oblékl si typický poutnický šat, který občas nosíme dodnes a ani o tom možná nevíme - jde totiž o pelerínu (z lat. peregrinus, tedy poutník). Takže Quido si to v peleríně namířil přes věčné město do Svaté země a pak zase zpátky. Většinou pěšky, samozřejmě. Když před návratem domů chvíli pobýval v Římě, potkal tam známého děkana z Anderlechtu. Svět byl malý zřejmě už tehdy. No a tenhle krajan Quida požádal, aby s ním a dalšími poutníky šel zase zpátky do Palestiny. Jako průvodce, když už to tam zná.
A Quido jim nadšeně vyhověl. Ovšem nikdo z harcovníků tehdy nevěděl, co je čeká. Svatou zemi zvládli, ale na zpáteční cestě všichni onemocněli malárií. Děkan i poutníci zemřeli na lodi, jen Quido přežil. Do Anderlechtu se vrátil až po sedmi letech jen s děkanovým prstenem, který čestně odevzdal místnímu kanovníkovi. A vrátil se i ke své milované práci, která pro něj byla posláním. Začal zase kostelničit. A kostelničil až do své smrti v roce 1012. Jako úplně obyčejného člověka ho prý ho pochovali do neoznačeného hrobu.
Ale prostí lidé o něm věděli a vážili si ho. Takže si všimli, že na hrobě se dějí zázraky. Víc a víc se o Quida zajímali, takže samozřejmě došlo i na kupčení s jeho ostatky, čímž se sláva poutníka a lidového světce ještě rozšířila. Brzy měl doma v Anderlechtu kapli a později i kostel. Není tedy divu, že svatého Quida vždy zobrazovali hlavně jako rolníka s dobytkem nebo koňmi. Však se k němu také lidé modlili, když jim domácí zvířata onemocněla. A jelikož je Quido patronem poutníků, kostelníků a zvoníků, tak se často vyskytuje i v jejich podobě. A liturgická připomínka? Právě dnes, 12. září.
Jako světce uctívali sv. Quida hlavně zemědělci. Protože nikdy nezapomněli, že byl jeden z nich a přesto se z rodné hroudy dostal tak daleko...
Literatura : Rok se svatými (Schindler a Schauber), ilustr. obrázky z internetu
