Proč vlastně „carpaccio“?

Víkend je před námi, a tak si snad mohu při pátku dovolit, dělat vám chutě. Neboť předpokládám, že mnozí z vás v carpacciu jedou taky. Vařit ale nebudu, budu vyprávět….

Byl jednou v Benátkách jeden bar, co je tam dodnes. Harry´s Bar, jehož majitelem byl pan Giuseppe Cipriani. Šlo o vyhlášené místo. Ve třicátých letech minulého století sem chodila nejen italská smetánka, ale také někteří slavní cizinci. Například Truman Capote, Francis Scott Fitzgerald a Ernest Hemingway. Nejednu sklenku tam tihle bouřliváci vypili…

A s nimi občas sedávala u stolu postarší kněžna, která se jmenovala Amalia Nani Mocenigo. A tahle dáma trpěla těžkou chudokrevností. Lékaři jí stále doporučovali syrové maso, ale jí se z něj zvedal žaludek. Nebyla schopná ho jíst. Ani tatarský biftek nepomohl. A tak dostal pan Cipriani nápad. Na tenoučko nakrájel syrovou svíčkovou, pokapal troškou majonézové omáčky a posypal parmezánem. A kněžně novinka - zatím bez jména - chutnala.

Nový vynález poté vyzkoušeli další hosté. Stejně jako u nás, i v Itálii se hned všechno rozkecá. Takže Harry´s Bar začal být svým rafinovaným syrovým hovězím vyhlášený. A pak jednoho dne pana Ciprianiho napadlo, jak ho nazvat. Měl totiž moc rád středověkého benátského malíře jménem Vittore Carpaccio. A jeho speciální odstín červené evokoval právě onu novou a speciální krmi. A bylo to.

A carpaccio pak letělo světem, až se dostalo až k nám. Tak co, kdy zas na něj půjdem?