Princezna s rudým štemplem

Už od narození byla zklamáním. Rodiče totiž čekali kluka. Však také  o očekávaném dítěti mluvili jen jako o Václavovi.

Jenže se jim 2. září roku 1883 narodila dcera. A tak dostala po císařské babičce jméno Alžběta. A jak to v její vznešené habsbursko-lotrinské rodině bylo zvykem, za prvním jménem měla i zástup dalších: Elisabeth Marie Henriette Stephanie Gisela von Österrech. Maminkou byla Stefanie/Štěpánka Belgická a tatínkem Rudolf, následník rakousko-uherského císařského trůnu. Tedy syn mocnáře Františka Josefa I.

Malé holčičce se hned začalo říkat Erzsi, maďarskou zdrobnělinou jména Erzsébet, tedy ekvivalentu Elisabeth. Rodiče samostatnou holčičku rozmazlovali, ale jejich manželství se hroutilo. Maminku Štěpánku neměli u dvora nikdy rádi, připadala jim nudná a studená. Navíc byla neplodná po komplikované kapavce, kterou jí nakazil manžel. Rudolf byl totiž samá milenka, hodně pil, občas drogoval,, ale zase na druhou stranu mu to slušně politicky myslelo a měl dalekosáhlé plány do budoucna. Byl velmi vzdělaný a chtěl zmodernizovat habsburskou říši. Prý dokonce připravoval pro nás Čechy autonomii! Všechno kikslo v Mayerlingu 30. ledna roku 1889. V místním loveckém zámečku Rudolf zastřelil nejdříve svou milenku Mary Vetserovou,  a potom sebe. Habsburský dům se ze skandálu hroutil.

Erzsiným poručníkem se stal sám císař pán. A ten se údajně v její přítomnosti měnil ze suchara na milujícího ňuňajícího dědečka, který nedokázal své vnučce nic odepřít. A tak například nechal zřídit v Schönbrunnu zvěřinec, jelikož měla malá princeznička ráda zvířátka.

Erzsi byla velmi samostatné a tvrdohlavé dítě. Silnou povahu zdědila prý po otci. Dostalo se jí skvělého vzdělání, hlavně jazykového. Mluvila německy, maďarsky, italsky, francouzsky a anglicky. Studovala literaturu, historii a hudbu. Stejně jako její otec měla velkou zálibu i v botanice a zoologii. No a po babičce císařovně, zvané Sissi, zřejmě zdědila náklonnost ke sportu. Velice dobře jezdila na koni, plavala a hrála tenis.

S matkou Stefanií měla vztahy trochu napjaté. Erzsi zřejmě podlehla dvornímu šumáku a dávala jí za vinu otcovu sebevraždu. Navíc matka v době jejího dospívání hodně cestovala, takže se spolu moc nevídaly. A tak si Erzsi vytvořila ze svého otce Rudolfa ikonu. Idealizovala si ho a milovala ho do konce svého života.

Rok 1900 nebyl zlomovým jen pro století, ale také pro Erzsi a její matku. Štěpánka už byla zamilovaná do hraběte Eleméra Lónaye a Erzsi se chystala na svůj první dvorní ples. Sedmnáctiletá Alžběta na plese zazářila a zařadila se do aristokratické společnosti. Přestala být dítětem. Pro její matku Stefanii byl onen ples posledním. A to v její roli vdovy po následníkovi trůnu. Rozhodla se totiž za svou maďarskou lásku provdat a musela se vzdát všech svých titulů. A dcery. Což byla pro Erzsi docela rána. Ideální vztah spolu sice neměly, ale máma je prostě máma.

Naštěstí měla Erzsi i své vlastní starosti.  Na plese se totiž na první pohled zamilovala. Do knížete a sličného důstojníka Otto Windisch-Graetze. Byl rodem o hodně níž. Korunovaný dědeček byl absolutně proti. Už asi měl těch morganatických sňatků plný chrup. Nejdřív snacha Stefanie a její maďarský hrabě a za dva měsíce po nich synovec a následník trůnu František Ferdinand d´Este s českou hraběnkou Žofií Chotkovou! A teď ještě jeho milovaná vnučka! 

Jenže Erzsi byla tvrdá a úporná palice a svého Ottu si vyvzdorovala. Budoucí ženich byl mírně v šoku, neboť byl zasnouben úplně jinde. V podstatě dostal svatbu a císařskou vnučku Alžbětu befelem od svého vrchního velitele, tedy samého Františka Josefa I.. Poté, co se Erzsi zřekla svých dědičných nároků na trůn, mohla se v lednu roku 1902 konat svatba.

Manželství bylo zpočátku velmi šťastné a páru se postupně narodily čtyři děti: František Josef (1904), Arnošt Weriand (1905), Rudolf Jan (1907) a Stefanie Eleonora (1909). Pár (později i s dětmi) žil střídavě v Praze (v Gröbeho vile, tedy v proslavené pražské „Grébovce“), v Zákupech nebo na zámku v Ploskovicích. 

Pak se poznenáhlu začal jejich vztah sypat a Erzsi i Otto si hledali rozptýlení mimo manželství. Přitom na sebe neskutečně žárlili.  Erzsi často jezdila s dětmi na Jadran, kde si v Pule začala s námořním důstojníkem Egonem Lerchem. Prý to byla velká láska na obou stranách. A skandál k tomu, samozřejmě. Manžel Windisch-Graetz ho nevydýchal, i když měl sám máslo na hlavě. V Praze se totiž jednou zapletl se slavnou herečkou Mařenkou Zieglerovou. Erzsi si na ně počíhala a na sokyni několikrát vystřelila. Naštěstí ji jen zranila, tak se záležitost podařilo ututlat. 

Láska s Lerchem ale skončila tragicky. První světová válka už byla v běhu a jeho ponorka při jedné z průzkumných plaveb roku 1915 narazila na minu. Erzsi prý za Egona držela dva roky smutek a do konce života měla na stolku jeho fotografii.

No a po skandálu s Lerchem bouchly v manželovi Windisch-Graetzovi saze a požádal o rozvod. Dokonce se pokusil odebrat Erzsi děti. Jelikož se spor táhl, konzultovala Erzsi problém s učitelem a sociálnědemokratickým politikem Leopoldem Petznekem. A to dost často.

Už se psal se rok 1919 a všechny šlechtické tituly byly novou Republikou rakouskou zrušeny. Vznešenou občanku Alžbětu - v rámci konzultací - najednou zaujala socialistická myšlenka  a také (a hlavně) poslanec Leopold. Začali spolu žít ve Vídni ve vile v Hütteldorfu. Erzsi přispívala straně finančně a stále víc propadala jejímu programu. Rudá arcivévodkyně byla na světě. Erzsi totiž do sociální demokracie vstoupila, výrazně se v ní angažovala a tvrdě za ni i lobbovala. Měla proletářské záchvaty typu, že například vzala jednoho ze svých synů ze studií a dala ho do učení…

Rozvod s Ottou Windisch-Graetzem se táhl léta. Mezitím přišla 2. světová válka a Leopolda jako angažovaného sociálního demokrata a bývalého prezidenta rakouského spolkového sněmu internovali nacisté v Dachau. Alžběta se marně snažila dosáhnout jeho osvobození. Leopold ale přežil. Dokonce i pochod smrti.  Rozvodu s Ottou dosáhla Erzsi až po válce, v roce 1948. Hned se s Leopoldem vzali. Dožili spolu ve vile, kterou nejdřív koncem války zdevastovali Rusové, poté ji obsadili Francouzi, a kterou jim vrátili až rok před Leopoldovou smrtí v roce 1956.  

Rudá arcivévodkyně zemřela 16. března roku 1963. Přežila dvě ze svých dětí.  Arnošta Werianda a Rudolfa Jana. Syna Františka Josefa a dceru Eleonoru prakticky vydědila. Zdědili jen to, co jim náleželo podle zákona. Zbytek dostala její milovaná sociální demokracie a rakouské galerie a muzea.

Svérázná princezna. Soudružka, která na oslavu Prvního máje jezdila autem, vydržovala si početné služebnictvo, a trvala na dodržování etikety z císařských časů. Jen u oslovení polevila. Žádná císařská výsost!  Prý jí stačilo jen oslovení milostivá paní...

Fakta: zivot.cas.sk