Tradice. Všudypřítomná vůně jehličí, františků, purpury a vanilky. Zvláštní očekávání. Povznesená nálada. A je po všem, když nastoupíte do tramvaje.
Aspoň u mne. Nepodléhám shonu, nešílím s dárky, ale vánoce mám docela ráda. Dodneška jsem nebyla vystresovaná.
Jsem nepoučitelná. Každé ráno nastupuji do tramvaje s čistou neparanoidní duší. O to větší prožívám perdy. Dneska zas. Poloprázdná tramvaj, všichni už jsou na dovolené. Těšila jsem se, jak si budu v klidu číst než dojedu práce. Usadila jsem a rozevřela Brownovo Inferno. Ale ouha. Do chřípí mě udeřil smrad. Opravdu pekelný. Zase! - zařval můj stále optimistický mozek. Vzhlédla jsem a zaznamenala exodus spolucestujících do zadních částí soupravy. Připojila jsem se, neboť se mi začal povážlivě pohupovat žaludek. Cestou jsem minula schoulenou spící postavu, ze které se příšerný odér šířil. Chvíli jsem uvažovala, že se vrátím žalovat k řidiči, ale obávala jsem se šavlového tance.
Neboť jsem si vzpomněla na příhodu z minulého týdne, kterou se marně snažím vytěsnit.
Z domova provoněného všemi druhy cukroví jsem musela do pracovního procesu. Tradiční ranní tramvaj. Naprosto netradiční smrad. Tentokrát ale doslova hororový. Něco jako koncentrovaný sirovodík. Kolem mne zelenajícící spolucestující s vyděšenýma očima. Vzápětí jsem identifikovala zdroj. Jakási příšerná bytost s naprosto neurčitelným pohlavím labužnicky zobala dvěma prsty z originálního balíčku syrové krevety. Zkažené. Fakt, nekecám!
Ujet jednu stanici a prakticky nedýchat s nosem zaraženým do límce bylo mým letošním nejheroističtějším výkonem, neb jsem třikrát málem potupně vrhla. Vystřelila jsem z tramvaje a venku nadšeně inhalovala smog. A obdivovala řidiče, který se snažil sjednat nápravu. Jak to dopadlo nevím. Zbaběle jsem zdrhla do jiné tramvaje. S nosem nataženým jako Pinocchio a touhou hlasitě čmuchat jako jezevčík. Podruhé bych už nevydržela.
A tak na mne dnes dolehl předvánoční smradový stres. Se vší tíhou. Asi půjdu domů pěšky.
Přesto přeju krásné vánoce! Pokud možno voňavé ...
