Pražské hampejzy a jejich harapanny

Helmbrechtnice, mandeleny, prázdné ženy, láryně a hurvy. A také ty s „k“ na začátku. Nejstarší řemeslnice světa. Jak asi žily ve středověku?

Bývalo to výnosné řemeslo. Ale jen pro ty, kteří nevěstince provozovali.  Historické prameny ze čtrnáctého století uvádějí, že majiteli hampejzů bývali často preláti. Například jistý Ludvík Kojata si zařídil dům kurevný přímo ve svém baráku poblíž kostela sv. Apolináře. A jeden farář od sv. Jiljí měl zase pod palcem hampejz v Podskalí pod Vyšehradem. Zisky z prostituce ale plynuly i jinam. Městům. Takové podnikání jim velmi vyhovovalo, protože díky tučným poplatkům se plnily i jejich pokladnice.

A harapanny samé? Do zmíněného řemesla je většinou přivedla chudoba a zoufalství. Pak dostaly i jakýsi cejch - na veřejnosti musely nosit žlutý šlojíř, aby si je náhodou někdo nespletl s počestnými měštkami. Pražským nevěstkám se ale také dostalo malých privilegií - o vánocích směly chodit  koledovat. Dokud jim to v roce 1390 rada Starého Města pražského nezatrhla.

Středověký svět prostituce měl také své vnitřní nepsané regule. Hampejzy povětšinou vedly ženy (mimo těch prelátů), které moc dobře uměly své „podřízené“ ovládnout. Půjčovaly jim peníze na tak vysoký úrok, že ubohé mandeleny nemohly nikdy svůj dluh splatit. Pak se musely zavázat, že stydkou chalupu (to jsou názvy, co?) nikdy neopustí. Nebylo úniku, protože majitelky nevěstinců měly povětšinou podplacené městské úředníky (hlavně sexuálním servisem gratis), takže jim radnice šla na ruku. Pročež se třeba mohlo stát, že na Novém Městě pražském byla v roce 1398 jistá harapanna jménem Dorota popravena. Měla velké dluhy a pokusila se z domu kurevného uprchnout…

Nevěstky se samozřejmě často vyskytovaly i v lázních a hlavně v hostincích. Nejubožejší ale byly ty, co se prodávaly na ulici. Zákazníky si povětšinou vodily za hradby k Vltavě, kde poskytovaly své služby mezi haldami dřeva, které tam vršili voraři. Proto se jim říkalo „haldecké“. O stupínek výš nad nimi byly tzv. „věnečnice“, které pod záminkou podomního prodeje květinových věnečků docházely za zákazníky přímo k nim domů.

Pro obchod ve velkém byly ale stěžejní už zmíněně hampejzy. V druhé polovině čtrnáctého století měla Praha dva "nejvykřičenější“ - Benátky a Krakov. Ten druhý byl pro zákazníky k dosažení v  také vykřičené stejnojmenné čtvrti u hradeb Nového Města pražského. Tradice se v místě asi drží, jelikož jde o dnešní oblast kolem Krakovské ulice.

Jméno Benátky dostal rozlehlý dvorec na staroměstském předměstí u tehdejší Benátské ulice (v rámci dnešních ulic jde o oblast mezi Konviktskou, Bartolomějskou a Na Perštýně). Šlo o shluk malých domků, kde harapanny provozovaly své řemeslo. Také proto byla mezi tehdejšími počestnými ženami jedna z nejhorších nadávek: „…jsi horší než TA z domku!“

Z dobových dokladů je známo, že roku 1359 - tedy za panování Karla IV. - prodala jistá Keruše Hoffartová, zřejmě majitelka hampejzu nebo „jen“ kuplířka, parcelu v Benátské ulici městskému katovi. Ten si tu postavil dům a v okolí začal podnikat v nejstarším řemesle světa. A prodejné ženy se sem začaly stahovat. Tak se Benátky staly centrem pražské prostituce. A prosluly natolik, že si jich začali všímat nejen mravokárci, ale i někteří kněží, kteří určitým způsobem předběhli Mistra Jana Husa.

A kazatel Jan Milíč z Kroměříže se do Benátek vrhl po hlavě. Horlil a upozorňoval na místní smilstvo tak dlouho, dokud nezískal podporu císaře Karla IV. a jeho manželky Alžběty Pomořanské. V roce 1372 nechal Benátky částečně zbořit a na jejich místě začal budovat tzv. Nový Jeruzalém. Nápravné místo pro padlé ženy s kaplí sv. Máří Magdalény, sv. Afry a sv. Marie Egyptské. Byl v tom záměr, neboť všechny tři svaté měly s prostitucí své zkušenosti. Podle tehdejšího výkladu. Jelikož Máří Magdaléna byla v tomto směru církví už dávno rehabilitována. Pro zajímavost sem přidávám proklik na všechny tři zmíněné svaté, jelikož jejich životní příběhy jsou více než zajímavé. Obzvlášť sv. Marie Egyptské.

No, a u kaple nechal Milíč postavit útulek pro nevěstky, které se daly na pokání. A nebylo jich málo, jelikož charismatický kněz měl opravdu dar slova. A navíc kázal česky! Následně reformátor rozšířil Nový Jeruzalém přikoupením dalších dvaceti sedmi (!) domků, kde se bývalé helmbrechtice věnovaly řádné práci. Byl nad nimi přísný dohled, ale jejich pobyt zde byl naprosto dobrovolný.

Zmíněnou akci „obrácení“ pro nás zachytil ve své Slovanské epopeji malíř Alfons Mucha. Velkolepé plátno se jmenuje „Klášter z nevěstince“. Výjev podal malíř dramaticky i symbolicky - skupina padlých žen, kterým Milíč káže, odkládá honosné šperky, strhává si šaty a mění je za bílá roucha řádových sester. V popředí obrazu sedí dívka se zavázanými ústy jako zpodobnění nápravy a pokání. A budování něčeho nového a převratného zase naznačuje nesmírnou lidskou obětavost a opravdovou pomoc trpícím.

Své skoro životní dílo Jan Milíč z Kroměříže nedokončil. V Novém Jeruzalémě ještě stihl založit kazatelskou školu i s ubytovnou. A pak, v roce 1374, si ho zavolal papež kvůli jeho kázáním na kobereček do Avignonu. Brzy poté tam Milíč zemřel…

No a po něm přišlo na řadu období Mistra Jana Husa. Ani ten nedal nevěstkám pokoj. Ve svých kázáních je nazýval „kněžskými ženami“ (právě pro jejich propojení s preláty) a byl velmi adresný:

„Arcinemravné s nimi vstupovat v pohlavní svazek jest… Kdo svůj úd v nich smáčet bude, tím svůj souhlas s papežem vyjeví!“

Až tak to bylo tehdy ostré!  V bouřlivém husitském roce 1419 došlo ve svatém reformním nadšení i k hromadnému boření hampejzů a vyhánění nevěstek z Prahy. Pro trestání cizoložství, smilstva, obžerství a jiných nemravností byl dokonce zřízen zvláštní úřad.

Jenže pak husité svůj boj prohráli a jak známo, císař Zikmund byl v tomhle ohledu úplně jiný. Slovy klasika řečeno, byl na prostitutky prostě fanda. Přesto se ale pražské obce o něco pokusily ještě roku 1435. Čyři pražské artikuly podmiňovaly přijetí císaře Zikmunda za českého krále slibem, že nedopustí návrat nevěstek do města.

Že se moc nezměnilo a že sexuální řemeslo je opravdu věčné, dokazuje zpráva vyslance mantovského vévody o sto let později. V roce 1531 totiž referoval svému pánovi, že „…síla kuběn je v Praze náramná…“