Kdykoliv jsem něco provedla, vyslechla jsem si, že se tvářím jak Béda Ctihodný a řečí mám jak Jan Zlatoústý.
Není tedy divu, že na oba pány jsem byla infantilně alergická, a to jsem ani nevěděla, o koho jde. Jakmile jsem začala rozum brát, prolustrovala jsem si je.
Beda, řečený Ctihodný, byl benediktinský mnich, který žil na přelomu 7. a 8. století v Northumbrijském království. Byl velký učenec a zůstalo po něm velké dílo, pročež je patronem anglických spisovatelů a historiků. O něm to ale dnes nebude. Bude to o tom druhém - o tom výřečném. Jelikož dnes liturgicky slaví.
Jak už jeho jméno napovídá, proslavil se Jan Zlatoústý svým řečnickým a kazatelským umem. Tenhle konstantinopolský arcibiskup pocházel z Antiochie (dnes Antakya v Turecku), kde se narodil roku 347. Vystudoval filosofii a rétoriku. Byl premiant. Nějakou dobu po studiích koketoval s právem a současně se připravoval na křest. Jelikož na Bibli měl značně asketického učitele, skončil Jan jako poustevník v horách. Drsné podmínky takového života, týrání hladem a sebetrýznění udělaly své. Těžce onemocněl, tak se po šesti letech vrátil do Antiochie. Když ho vysvětili na kněze, začal kázat v katedrále. A už to jelo. Rázem se stal celebritou. A dostáváme se k přídomku. Mnohá jeho kázání se zachovala a lidé z něj byli perplex i v 6. století, kdy mu druhé jméno "Zlatoústý" vymysleli. V originále (řečtina) ovšem znělo slovo chrysóstomos (chrysós-zlato, stoma-ústa).
Když se roku 398 stal Jan konstantipolským patriarchou, z moci svého úřadu velice podporoval charitu a bojoval za mravní zásady zejména v kněžském životě. Pročež ho měli někteří kněží plné zuby. A Jan se svými promluvami pustil i do politiky, tedy ryl do císaře. Uměl sice mluvit, ale očividně měl i neuvěřitelný talent dělat si nepřátele. Zřejmě mluvil moc...
A hlavně naštval ženskou. Císařovnu Eudokii. Pročež přišel o post patriarchy a skončil ve vyhnanství. Jenže lid ho miloval, tak si vynutil jeho návrat. Jan si nedal pokoj a mluvil dál. Tak ho v roce 404 uklidili do dalšího exilu do Kilíkie v Malé Asii. I tam si pustil pusu na špacír a ještě navíc psal dopisy na všechny strany. Z odlehlých končin se pořád snažil dirigovat svou diecézi. Takže ho poslali ještě dál na východ do Abcházie do města Pitius, které má dnes laškovné jméno Picunda. Jan už byl ale tak vyčerpaný, že během namáhavé cesty zemřel v severovýchodní Anatolii v Pontské Komaně. Psalo se datum 14. září roku 407. Na jeho pohřbu bylo doslova narváno. Tak byl populární.
Do seznamu svatých byl sv. Jan Zlatoústý zařazen v 5. století. Pravoslavná a další z východních církví ho řadí mezi tři svaté patriarchy (s Basileiem Velikým a Řehořem Naziánským). Ta katolická ho zase jmenovala učitelem církve. Zanechal totiž po sobě mohutné dílo homilií (promluv) a úvah na různá témata. Pro nás v Čechách je zajímavé, že jeho Knihu o napravení padlého přeložil Viktorín Kornel ze Všehrd. A napsal i předmluvu!
A co ty lebky tady všude? Schované i neschované? Všechny by měly být sv. Jana Zlatoústého.A představte si, že údajně každá je ta pravá. Relikviář, kde kouká jen ucho je z kláštera Vatopedi na hoře Athos. Zlatá schránka, ze které nekouká nic, je uložena v Moskvě. Lebka za mřížemi je z Pisy. A ta, co je v perexu, je z Florencie.
A na závěr ruka. Ta je prý zaručeně sv. Jana Zlatoústého a mají ji v klášteře Philoteou, taky na hoře Athos.
Sice se říká, že víc hlav víc ví, ale v tomhle případě je jich fakt nějak moc...
Námět: preguntasantoral.es (i fotografie)
