Odmalička tíhla k sebepoškozování. Od pěti let jedla jen obden a když jí bylo šest, nastrkala si do čelenky špendlíky, že aby nebyla marnivá. Je zřejmě tou nejslavnější Peruánkou na celém světě.
Proslavila se pod jménem Růžena. Santa Rosa de Lima. Svatá Růžena Limská. První svatá amerického kontinentu, patronka Limy, Peru, Latinské Ameriky, Filipín a ozbrojených sil Argentiny. K tomu ještě dohlíží v Peru na univerzity, města, kostely, vesnice, čtvrtě, policii, armádu a bůhví co ještě. Neboť její Peruánci ji milují. Dokonce i politická moc ji vždy uznávala. Když jsem koncem šedesátých let minulého století žila s rodiči v Limě, peruánský prezident gen. Velasco prohlásil sv. Růženu maršálkou peruánské armády a na důkaz svých slov okrášlil její sochu maršálskou holí. Byla jsem ještě dítě, ale zírala jsem jak dospělá. Jak vidno, dodnes jsem nezapomněla...
Slavná Peruánka se narodila roku 1586 v Limě. Pod jménem Isabel Flores de Oliva. O tom, jak přišla k přízvisku Rosa (růže) koluje několik legend a zaručeně ověřených pravd. Že hned po narození měla tvářičky jak růžička, že jí Rosa začala říkat její indiánská chůva, že jí tak říkali všichni, že to jméno měla ráda, že to jméno neměla ráda vůbec a přijala ho až v pětadvaceti letech. To prý ji její zpovědník přesvědčil, aby si říkala Rosa de Santa María (Růže Panny Marie), což se jí už zalíbilo.
Vrátíme se do doby, kdy byla Isabel ještě dítě. Rodiče zprvu žili docela dobře. Rodina měla velký dům se zahradou. Holčička byla už dětství silně nábožensky založená. Neustále se modlila, postila a občas i trýznila. Rostla do krásy, tak rodiče plánovali vdavky. Dcerka ale oponovala. Mezitím rodina zchudla, a tak Isabel zvaná Rosa pomáhala, seč mohla. Pracovala tvrdě na zahradě, vyšívala pro bohaté rodiny a vykonávala těžké domácí práce. Rodina si už totiž nemohla dovolit služky, natož otroky.
Černí otroci v peruánském místokrálovství byli tehdy samozřejmostí. I sem se dívka zaměřila. Snažila se otrokům ulehčit život - starala se hlavně o jejich nemocné. Utrhovala si od úst, aby mohla obdarovat ty nejchudší. Rodina chtěla zastavit dceřinu sebedestrukci a opět začala plánovat vdavky. Jejich krásná dcera se jim totiž měnila před očima. Hubla, byla udřená, nespala a samými modlitbami a sebetrýzněním byla totálně vyčerpaná.
Kdepak ale Rosa. Odpověděla rodičům vyhlášením slibu panenské čistory, po vzoru sv. Kateřiny Sienské si ustřihla vlasy a přihlásila se k dominikánkám. Jako terciářka. Za vydatné pomoci bratra Hernanda si postavila na zahradě jakousi poustevnu, kde pokračovala ve svých modlitbách, bičování a půstech. Spala na holé zemi, pod prostými šaty nosila žíněné košile a údajně i cilici v pase. Neustále chodila za svými nemocnými, i když sama trpěla úpornými bolestmi, vyrážkami a možná i TBC. Je historicky dokázáno, že při špitální péči spolupracovala s dalším velmi slavným peruánským svatým - Martínem de Porres. To je ten s českým smyslem pro humor.
O Rosině životě se traduje i řada pověstí, z nichž některé jsou součástí národního peruánského pokladu - knihy Tradiciones Peruanas (=Peruánské pověsti), které sepsal Ricardo Palma. Například jak si Rosa ochočila libým zpěvem moskyty, kteří pak létali kolem její hlavy v roztomilých formacích a nikomu neublížili. A tak se stali jejími atributy. A s dalším atributem - slavíkem - prý trylkovala duety.
Jiná pověst vypráví, jak Rosa zabránila útoku holandských korzárů, kteří měli v plánu zpustošit Limu. Však už se skoro vyloďovali v přilehlém přístavu Callao. Rosa svolala všechny ženy do kostela Panny Marie Růžencové, kde svorně prosily Ukřižovaného o záchranu města. Snad více než pustošení a znásilňování se Rosa hrozila odpadlíků - protestantů. Proto si ze sebe servala šaty a schovala do nich tělo Krista, aby ho kalvinisté nedostali a nemohli zničit...
No a představte si, že korzár jménem Joris Spilbergen si útok na Limu najednou rozmyslel a z Callaa odtáhl směrem na Mexiko. Toť historický fakt. A pak prý zničehonic zemřel. Od té doby (1615) se popsaná událost považuje za zázrak. A díky tomu dostala sv. Růžena Limská jako atribut i kotvu.
Další dva roky pokračovala Růžena ve své usilovné péči o bližní a pomalu umírala vyčerpáním. A byla slavná. Svými viděními, svou zahradou plnou růží, zeleniny a ovoce, jež vytrvale nosila do špitálů a svou službou těm nejbídnějším a nejpotřebnějším. Někdo ji měl za bláznivou, ale většina lidí ji uznávala jako svatou už za jejího života. I místokrál a limský klér. Tak to šlo až do dne, kdy naposledy vydechla. Na svatého Bartoloměje - jak si sama předpověděla - dne 24. srpna roku 1617. Bylo jí jenom 31 let.
Svatořečena byla za necelých šedesát let v roce 1671 - jako první Američanka. Jako liturgický svátek jí byl původně určen 30. srpen. V tento den se také dodnes v celém Peru mohutně slaví, i když kdysi došlo v kalendáři ke změnám a Rosin slavný den je právě dnes.
A teď ještě k pohřbu světice. Tehdy v Limě doslova propuklo masové šílenství. Místokrál musel povolat vojáky, aby ochránili Rosino mrtvé tělo. Každý chtěl uchvátit aspoň kousek roucha. Asi se to dařilo, protože ji prý museli třikrát oblékat. Dokonce se komusi povedlo uříznout mrtvole prst na noze.
Rosu pohřbili za nejvyšších církevních i světských poct do kaple v kostele Santo Domingo v Limě. Později byly její ostatky přeneseny do prostorné baziliky Del Rosario. Poutě ke světici byly totiž tak mohutné, že se prostě lidé do malé krypty nevešli ...
Svatá Růžena Limská je také patronkou zahradníků, ale hlavně zahradnic a květinářek. To proto, že jejím hlavním atributem jsou růže. Nejčastěji jako věnec na hlavě, ale držívá je i v rukou. Občas chová i Jezulátko. To proto, že je vlastně jejím manželem. Když měla totiž Rosa jedno ze svých vidění, prý ji Ježíšek oslovil řka: Růže mého srdce, tebe chci za manželku...
Peruánská růžová světice prý zajišťuje i šťastné porody, chrání před zraněním a vyrážkou a rovná rodinné spory. A k tomu patronuje i ty ozbrojené síly. To jsou teda paradoxy...
