O psech a lidech (Frida)

Přišla k nám ve velmi smutném období, které ihned obrátila v totální radost. Když nám náhle v pěti letech zemřela jezevčice Širín na akutní boreliózu, byli jsme nešťastní. A jak už to tak u pejskařů bývá, hned jsme chtěli nového psa.

Frida (2003)

Obvolávali jsme všechny blízké i vzdálené útulky a nikde jsme nepochodili. Nebyli jsme vybíraví. Jen jsme zase chtěli jezevčíka nebo jeho křížence. Možná to bylo i tím, že byly prázdniny a s nimi vedro jak v Kongu. Odpovídali jsme na desítky inzerátů. Veškerá štěňata byla rozebrána.  Byly to hektické tři dny.

Až se najednou ozvali z jedné chovatelské stanice dlouhosrstých jezevčíků, kde nás den předtím odmítli. Vyslechli jsme dojímavou historku, jak vezli na dohodu štěňátko jakési rodině, které ale náhle zemřel dědeček. Přijeli, když se rodina zrovna chystala na pohřeb a byli i s fenečkou odmítnuti. Vzpomněli si tedy na nás.  Byli jsme nadšením bez sebe a já ihned jela na Strossmayerák vyzvednout sedmitýdenní štěně dlouhosrstého trpasličího jezevčíka. Prodávající přijeli autem a velmi spěchali. Vrazili mi do rukou nádhernou chlupatou okatou kuličku se psím průkazem a převzali 3.500 Kč (stalo se v roce 2003). Následovně se skřípěním kol zmizeli směrem pryč.

S fenečkou v náručí jsem v něžném rozpoložení šla ihned nakoupit do zverexu vše potřebné pro novou členku naší domácnosti. Když jsem žádala tašku pro trpasličího jezevčíka, podíval se prodavač nerudně na tu krásu v mých rukou a děl :

- Co to proboha máte?

- Fenku trpasličího jezevčíka! Prohlásila jsem hrdě.

- TODLE? Podívejte se na ty tlapy! Jestli je TODLE trpasličí jezevčík, tak já jsem Eliška Krásnohorská!

Děsně jsem se urazila a bylo po rozpoložení.  Trvala jsem na svých požadavcích a místnímu Vševědovi jsem dramaticky sdělila, že mu naši trpasličí jezevčici holt za nějaký čas přivedu ukázat.

Nikdy jsem tam nešla. Nemohla jsem.  Dokonce jsme s Fridou Strossmayerák nějaký čas obcházely obloukem.

Štěňata rostou rychle. Frida měla zlatavou barvu a hlavu jako by foukla do sazí. Výrazné obočí jí částečně dopomohlo ke jménu. Byla tak kouzelná, že se cizí lidé zastavovali na ulici. Jednou jsem ji uvázala před trafikou, a když jsem se k ní po chvíli vrátila, nevěřila jsem svým očím. Před Fridou ležel na břiše Japonec (v našich zaplivaných Holešovicích) a fotil si detail jejího obličeje. Lidé ho zvesela překračovali.

Jen nám ta naše krasavice nějak divně rostla. Mohutněla a byla samý sval. Dodnes jí občas říkáme Arnolda Schwarzeneggerová.  Situace se začínala až podezřele podobat oblíbené knize mého dětství, kterou byla Pučálkovic Amina.

Na jedné z návštěv u veterináře jsem komentovala se smíchem Fridin nerovnoměrný růst hlavy. Legračně se jí natahovala horní čelist a spodní byla ještě malá. Náš hodný ukrajinský pan doktor se na Fridu pozorně zahleděl a prohlásil : - Tó nět něrovnoměrny rust. Tó prjedkus…

A bylo to. Upřímně řečeno, něco jsme tušili. Tlapy, na které upozornil už Vševěd, ještě více narostly. Uši naopak zakrněly. Arnoldu jsem už zmínila.  A do toho ještě předkus. Už jsme si byli jisti. Matka možná jezevčice, otec zcela určitě neznámý…

V podstatě nám to bylo úplně fuk, ale řekli jsme si, že blbce z nás nikdo dělat nebude. Což jsme chtěli sdělit především dotyčné chovatelské stanici, jejíž telefon jsme stále měli.  Hádáte správně: Tůdudůůů... tůdudůůů …

A tak zůstalo jen u slov. Když Frida zlobí, vyhrožujeme jí, že ji budeme reklamovat. Občas jí i vyčítáme, kolik jsme za ni zaplatili.

Žijeme ve společné smečce už deset let. Někdy jsou to nervy, ale za těch tři a půl litru nám opravdu stála. Nevyměnili bychom ji.  Ale mohu to napsat jenom proto, že Frida naštěstí ještě neumí číst …