Do Čech ho přivezl cestovatel Alberto Vojtěch Frič. Paraguayský domorodec se jmenoval Čerwuiš Pišoád Mendoza a pocházel z kmene Čamakoko.
Tenhle kmen trpěl záhadnou chorobou - lidé (ale i jejich zvířata) krváceli ze střev a z konečníku, kde se jim tvořily vředy. Mnoho lidí umíralo zeslábnutím. Frič se anemickým Indiánům pokoušel pomoci dostupnými léky i svými znalostmi. Nepodařilo se. A ani ve větších městech sousední Argentiny si s nemocí nevěděli rady. A tak se Frič rozhodl, že jednoho z členů kmene odveze do Evropy, aby se příčina onemocnění odhalila. Věděl totiž, že v Evropě jsou určitě lepší mikroskopy a vzdělanější mikrobiologové. A kmen na cestu vybral náčelnického synka Čerwuiše. Nomen omen, jak se později ukázalo.
Podivná dvojice dorazila do Prahy počátkem roku 1908. Čerwuiš se cestou stačil rozhlédnout po Buenos Aires a poté po větších evropských městech. Pořád se prý divil, proč se staví vesnice na sebe a do výšky, když je všude tolik placu. Taky prý velmi kritizoval zvyk, že se ženy zdobí peřím na hlavě. U něj doma si mohli něco podobného dovolit jen muži-náčelníci.
V Praze se Čerwuišovi brzo začalo říkat Červíček a kolovaly o něm doslova legendy. Řadu z nich si prý vymyslel Jaroslav Hašek, který Čerwuiše často vodil po hospodách a opíjel ho. Nejslavnější story je, jak Čerwuiše na nábřeží údajně chytil za loket rakouský policajt s mohutným kohoutím chocholem na na helmě. Červíček si akci vyložil jako výzvu k boji a policajta hodil do Vltavy, aby s ním nemusel bacit o zem. Domníval se prý, že se jedná o nějakého významného náčelníka.
Taky se traduje, že když byli s Fričem přijati primátorem Prahy, daroval mu Čerwuiš svoji ozdobu s jakýmsi zubem. A rovnou si bral na oplátku jeho zlatý řetěz. Prý se o něj docela poprali.
Paraguayskému Indiánovi v Praze moc chutnalo, a tak se mu dařilo doplńovat permanentní ztrátu krve. Zdařile přibýval na váze. Když byl spokojený, chodil ulicemi a halekal veselé zpěvy. A největší radost měl prý Čerwuiš z toho, že se v Praze naučil chodit po vodě. Po zamrzlé Vltavě…
Ale především se podařilo vyléčit onu záhadnou chorobu. Zjistilo se, že jde o dosud v Čechách neznámého střevního cizopasníka. Šlo o měchovce (Ancylostoma duodenale). Jistý student biologie, který ho objevil a dohledal v zahraniční literatuře, ho prý chtěl v češtině pojmenovat po Fričovi. Cestovatel a botanik mu ale sdělil, že se po něm žádná „škrkavka“ jmenovat nebude. Dodnes se neví, jak se onen student vlastně jmenoval. Frič mu původně moc nevěřil a jeho jméno zapomněl. Pročež mu říkal Novák. K úplnému vyléčení choroby nakonec stačila kůra silnými a účinnými projímadly.
Čerwuiš pobyl v Praze zhruba rok. Pracoval u Friče jako sluha a hlavně se zúčastňoval jeho přednášek coby názorná pomůcka. Češi - a hlavně české dámy - byli z čistokrevného Indiána doslova perplex.
V roce 1909 Frič českého Červíčka vrátil zpět do Pacheka v Paraguayi. Hlavně s sebou vezli léky pro celý kmen. Všichni se vyléčili.
Čerwuiš byl nadšený a kudy chodil, vyprávěl o tom, co na cestách viděl. Ze začátku se jeho líčení všem líbilo, ale pak kmeni začaly šílené vyprávěnky lézt krkem. Prý dokonce Čerwuiše vyhnali z vesnice.
Ani on si prý v divočině už nikdy nezvykl. Až když zemřel, přeletělo nad jeho vesnicí první letadlo. A tehdy kmen uznal, že na Čerwuišových historkách asi bylo dost pravdy…
Námět : Čerwuiš, aneb, z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu (A.V. Frič, Y. Fričová)
