O jednom smíšeném sňatku

Taky možnost, jak posílit svou moc. Oženit co nejvíc dobyvatelů se vznešenými domorodkami. A některé takové sňatky se opravdu "povedly".

Poté, co si Španělé v Říši Inků dostatečně nahrabali, začali se usazovat. A za tuny zlata, které poslali svému králi, dostávali tituly. Vznikala nová šlechta, která na dobytém území zakládala tzv. encomiendy, což byla vlastně feudální panství s poddanými a otroky. Dam "na úrovni" ale moc nebylo. A tak se hledalo i mezi místními urozenými domorodkami.

Incká šlechta tu a tam se Španěly žila v míru. Většina "vznešených" už sice přijala křest, ale stejně si tak trochu žila po svém. A dobyvatelé nové vládce občas i tolerovali. A tak se dvacet pět let po dobytí Peru -  a smrti posledního opravdového Inky Atahualpy - narodila jedna ňusta. Tedy něco jako incká princezna. Její rodiče byli sourozenci, jelikož tatínek byl inka - vládce. U nich to prostě tak chodilo. Vznešenost rodu musela být zachována. A tak si inka Sayri Túpac (pokřtěný Diego) vzal za ženu Cusi Huarcay,  svou sestru. Sayri Túpac byl druhým inkou tzv. Novoincké říše Vilcabamba (1537-1572), která byla pokračovatelkou oné převálcované. Prvním byl jeho otec, Manco Inca. Tolik drobný historický úvod do peruánských reálií.

A právě ve městě Vilcabamba, asi 150 km od Cuska, se mezi lety 1556 a 1557 narodila vznešená incká holčička, kterou hned hbitý kněz pokřtil jako Beatriz. Ve svém prostředí ale dlouho nevyrůstala. Když její otec roku 1561 náhle zemřel (pravděpodobně otráven Španěly) hned malou inckou princeznu převezli do kláštera sv. Kláry v Cuzcu, kde se měly jeptišky postarat o její náležité katolické vychování. A to všechno hlavně proto, že byla dědičkou pro Španěly dost zajímavého území poblíž Cuska. Spolu s matkou, samozřejmě. V konventu vyrůstala Beatriz v nejvznešenější společnosti dcer konkistadorů, mezi nimiž bylo i dost těch, které se narodily z mimomanželských vztahů s Indiánkami. 

A co se zatím dělo s její matkou? Zůstaly o ní dodnes zprávy díky prvnímu peruánskému historikovi, který se proslavil pod jménem Inca Garcilaso de la Vega (1539-1616). Jelikož i on byl synem dobyvatele a incké ňusty (neteře inky Huany Cápaka) v problematice tehdejších incko-španělských vztahů se dokonale vyznal. Cusi Huarcay byla podle něj neskonale krásná a ovdověla velice mladá. Místokrál sice jmenoval správce jejího majetku, ale ten veškeré (a nemalé) peníze, které byly pro Cusi Huarcay, použil pro sebe. Došlo to tak daleko, že bývalá panovnice žila doslova v chudobě. Ale nevzdala se. Našla si v Cusku bohaté španělské přátele a ti ji vzali k sobě domů. Když si byla Cusi Huarcay jistá, že je zabezpečená, došla si pro šestiletou dceru do kláštera a vzala ji k sobě. Jenže tihle "přátelští" Ariasovi brzy přišli na možnost, jak na společenském žebříčku povylézt minimálně o dva šprycle výš. A také doufali ve scelení svých a inckých latifundií. A tak donutili vznešenou matku, aby Beatriz zasnoubila s jejich příbuzným. Byl z toho skandál, který pohoršil dokonce místního guvernéra. Rádoby budoucí ženich putoval do vězení, Beatriz zpět do kláštera a Ariasovi do Španělska, kam byli vypovězeni. A jelikož mezitím vypukla další incká vzpoura, tak Španělé provdali Cusi Huarcay za obyčejného vojáka, aby ji úplně odstavili od moci.

Načež malou Beatriz použili k potlačení vzpoury. Stala se jedním z článků mírové smlouvy. Podle ní si měla v budoucnosti vzít syna svého revoltujícího strýce, inky Titu Qusi Yupanqui. Ale za pár let tenhle inka zemřel na zápal plic. Jeho bratr a následovník Túpac Amaru mírovou smlouvu smáznul a pokračoval v ozbrojeném boji za osvobození své země. 

Zatímco byla Beatriz pořád v klášteře, z Túpaka Amaru se stal symbol incké svobody a boje pokračovaly se stále vetší intenzitou. Až nakonec Španělé zvítězili a Túpaka Amaru v září roku 1572 popravili. V té době bylo Beatriz už patnáct let. A tak si s ní do Cuzca přijel promluvit sám místokrál Toledo. A dal jí na vybranou - buď jeptiška, nebo vdavky. Beatriz si vybrala manželství. Šlo to rychle. Už měsíc po smrti strýce Túpaka Amaru provdali Beatriz za kapitána Martína Garcíu z Loyoly. Možná vám jeho jméno někoho připomíná. Byl to totiž synovec zakladatele Jezuitského řádu - sv. Ignáce z Loyoly. Beatriz a její manžel žili pak nějakou dobu v Yucay na zděděné incké zemi. Později odešli do Chile, kde byl Martín García z Loyoly jmenován guvernérem. Žili tam až do osudné bitvy u Curalaby v roce 1598. Tehdy odbojní Mapučové na nějakou dobu zvítězili nad konkistadory. A při příležitosti národně osvobozeneckého boje zabili  i guvernéra.

Z manželství Beatriz a Martína se v roce 1593 narodila jediná dcera. Ana María Lorenza García Sayri Túpac de Loyola, první markýza Santiago de Oropesa. Zmíněný titul dostala vnučka inky Sayri Túpaka od krále Filipa III. v roce 1614. Jako jednu z dědiček incké říše ji stavěl na roveň s dávnými španělskými šlechtickými rody.  V té době byla už i ona zajímavě provdána. Za Juana Enríqueze de Borja, vnuka sv. Františka z Borjy, kterého máme u nás na Karlově mostě pod jménem sv. František Borgiáš. A teď se podívejte na barokní peruánský obraz níže, jehož častí jsem už použila jako ilustraci k textu. Je od neznámého autora a oslavuje významný rod propojený inckými vládci, španělskými dobyvateli a hlavně světci:

Vlevo nahoře inčtí příbuzní. V popředí stojí mezi oběma páry sv. Ignác z Loyoly a sv. František Borgiáš. Dvojice nalevo je Beatriz s manželem Martínem Garcíou z Loyoly, pár vpravo je jejich dcera Ana María s manželem Juanem Enríquezem de Borja.

I takhle se kdysi dělala dobyvatelská politika...