O čtyřech ženách, které trpěly manželovi harém

Nebyly manželky najednou. Šly jedna za druhou. Když jedna umřela, z další se stala budoucí exmanželka. A ta čtvrtá byla poslední.

Jejich společným manželem byl král a císař Fridrich II. Štaufský. Vnuk veleslavného Fridricha Barbarossy a tudíž bratranec české královny Kunhuty Štaufské, manželky Václava I. 

Fridrich II.Štaufský byl mocný a osvícený panovník, který obratnou diplomacií získával pro římskou korunu nová území, podporoval vědu a umění a založil první univerzitu (v Neapoli), na kterou neměla církev vliv. Počátkem třináctého století! Narodil se roku 1194 a řeknu vám, byla to pěkná komédie. No, pro jeho matku Konstancii Sicilskou asi moc ne. Bylo jí totiž už čtyřicet a o jejím o jedenáct let mladším manželovi Jindřichovi VI. se říkalo, že je neplodný. A tak když konečně v posteli uhodilo, byla Konstancie v podezření, že těhotenství jen předstírá a že dítě bude podvrženo. Pročež byl na tržišti v městečku Jesi u Ancony umístěn prostorný otevřený stan, kde Konstancie rodila v přímém přenosu pod bedlivým dohledem náhodně vybraných dam a měštek. Zajímavý přístup k nedůvěře...

Takhle nestandardně zrozený sicilský král a budoucí císař se poprvé oženil roku 1209 v Messině. Bylo mu čtrnáct a jeho nevěstě infantce Konstancii Aragonské třicet. Však už taky byla vdova po maďarském králi Emerichovi. A činili se oba. S korunovacemi i s následníkem. Dva dny po svatbě dostala Konstancie na hlavu sicilskou korunu, v roce 1211 se narodil syn Jindřich, a rok poté se Fridrich stal německým králem. Mezitím dobihaly v Německu boje o trůn a Fridrich je vyhrál tak kvalitně, že si s Konstancií na hlavu dodali i římskou císařskou korunu (1220).

Zřejmě už v té době si Fridrich zařídil onen zmiňovaný harém. Císař totiž miloval východní způsob života. Toleroval dokonce islámskou víru, protože se o ni velice zajímal. Na svém dvoře měl astrology, východní vědce a jeho palác byl plný orientálního luxusu. V osobni gardě mu sloužili Saracéni. Proslavené byly i císařské zvěřince s těmi nejexotičnějšími zvířaty. Nejvíce se ale mluvilo právě o početném Fridrichově harému, do kterého mu naváželi dívky ze všech koutů tehdejšího světa. Však se proto o císaři často mluvívalo jako o "emírovi" či "pokřtěném sultánovi".

Manželkám to asi moc příjemné nebylo. První z nich - císařovně Konstancii Aragonské, - ale nebylo souzeno dlouho se kvůli tomu rozčilovat. Zemřela v Catanii roku 1222 na malárii.

Zanedlouho poté si císaře pozval na kobereček tehdejší papež. Fridrich totiž léta sliboval křížovou výpravu, ale pořád ji odkládal. Přítomen byl i jistý Jan z Brienne, otec dědičky Jeruzalémského království, kteréžto malá Jolanda zdědila po mamince Marii z Montferratu. Tentokrát čerstvý vdovec tažení regentovi Janu z Brienne opět slíbil, ale s jednou podmínkou. Že mu dá za ženu Jolandu. I papež k namlouvání přispěl. Vše ale nějakou dobu trvalo hlavně proto, že adeptka byla ještě dítě. 

V srpnu roku 1225  to klaplo. Třináctiletá (!) Jolanda Jeruzalémská se v zastoupení provdala za třicetiletého Fridricha. Vzápětí jí na hlavu umístili jeruzalémskou královskou korunu a převezli děvčátko do Itálie. V Brindisi se v listopadu opakoval svatební ceremoniál. Nevěstě prý moc veselo nebylo. Nerozjásaly ji ani líbánky, jelikož prý během nich novomanžel svedl její sestřenici...

Politicky si ale císař počínal velmi obratně. Zrušil jeruzalémské regentství Jana z Brienne a manželku šoupnul do harému. Už v roce 1226 porodila mladičká Jolanda dceru Markétu, která za pár měsíců zemřela. A pak do roka syna Konráda. Tenhle porod ale už nepřežila. Šestnáctiletá Jolanda zemřela 25. dubna roku 1228.

Rázem bylo miminko Konrád jeruzalémským dědicem a císař tamním regentem. Však se také Fridrich konečně do Svaté země vydal a dohodl se sultánem Al Kamilem, synovcem slavného dobyvatele Saladina, desetiletý mír. Chlapci si zřejmě porozuměli proto, že oba byli nábožensky tolerantní. Al-Kamil měl za sebou několik rozhovorů se sv. Františkem z Assisi a o císařově vztahu k islámu jsem se už zmiňovala...

Jenže jeruzalémský lid měl k toleranci daleko. Poté, co si Fridrich II. Štaufský sám položil na hlavu jejich královskou korunu, už ho měli dost. A tak, když se 1. května roku 1229 vracel domů, metali po něm jeho noví poddaní hnůj a odpadky.

A co na to císař?  Už se asi viděl ve svém harému. Těšil se hlavně na jistou Blanku. A to ještě ani netušil, že bude jeho třetí manželkou...

Pokračovaní příště