O bílém koni a svatomartinské huse

Tak co, jak jste na tom? Pekli jste už o víkendu nebo pečete až dnes? Mám na mysli husu, samozřejmě…

Řeč je o dvou hlavních atributech dnešního oslavence sv. Martina. Třetím je plášť, ale ten se kulinářsky upravit nedá. A bílého koně, na kterém Martin letos nepřijel, v tomto směru raději řešit nebudu. Že abych někoho nezděsila…

Kdo vůbec tenhle sličný jezdec byl?  Původně římský voják a pak poustevník, co to dotáhl až na biskupa v Tours!

Martin se narodil v Panonii ve městě Savaria (dnes Szombathely v Maďarsku). I jeho otec byl voják, takže synek dostal jméno po bohu války Martovi.  Život měla rodina toulavý, tenkrát prostě římské legie táhly Evropou sem a tam.

Takže mládí prožil Martin v Pavii. Na dnešním severoitalském území se také setkal s křesťanstvím, které ho fascinovalo. Prý hltal hlavně vyprávěnky o egyptských a syrských zbožných poustevnících. Rodiče jeho vášeň nesdíleli a o synkově budoucnosti rozhodli jednoznačně. V patnácti - šup do armády.

I když se to Martinovi vůbec nelíbilo, byl poslušný a ve vojsku držel hubu i krok. A taky sbíral frčky. Stal se důstojníkem a později dokonce císařským gardistou. Až se roku 334 octl v Galii, v Amiensu.

Na křesťanství ale Martin nezapomněl.  Tradice říká, že byl skromný, choval se hezky k podřízeným a hlavně k otrokům. Jeho soucit s bližními ho proslavil ještě víc než jeho bílý kůň. Když se totiž podle legendy jednou vracel do tábora, poprosil ho polonahý žebrák o almužnu. Martin u sebe neměl nic, čím by ho obdaroval. A pak ho něco napadlo - sundal svůj důstojnický plášť, mečem ho přeťal a půlku podal ubohému muži, aby se alespoň trochu zahřál. A na druhý den ve snu uviděl a také uslyšel Ježíše, jak říká andělům, že do pláště jej oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu…

Takové znamení se nedalo přehlédnout. Následoval křest, odchod z armády a studia u biskupa Hilaria v Poitiers. Poté, co přijal Martin nižší svěcení, vrátil se do rodné Panonie a snažil se místní pohanské obyvatelstvo obrátit na víru. Ale místní situace se jeho přičiněním tak rozdivočela, že musel uprchnout do Itálie. A tam si konečně splnil své dávné přání - stal se poustevníkem. Po nějaké době se Martin přemístil zase do Galie, kde nějakou dobu žil sám v rozjímání a modlitbách. Později ho biskup Hilarius vysvětil na kněze. Říká se, že už tehdy Martin ohromoval zázraky - nejslavnější je oživení dvou mrtvých.

A pak jenoho dne v Tours zemřel biskup. Všichni chtěli na jeho místo Martina, ale on byl skromný a měl dojem, že je taková funkce až moc.  A tak, když pro něj přišli, pokoušel se ukrýt v husinci. Jenže, jak mezi husy skočil, ty se rozkejhaly a schovku prozradily. A lidé měli biskupa a sv. Martin další atribut. A my, na paměť této události, husy trestáme za jejich práskačství na pekáči. Každoročně.

V Tours, už jako biskup, žil Martin tak, jak byl doposud zvyklý. Odmítl honosné sídlo a pobýval s mnichy před branami města v jakési chatrči. Tehdejší klér byl dost bohatý a zvyklý na luxus, neboť si ho šlechta hleděla. Proto bylo skoro skandální, že takový hodnostář na významném postu, chodí oblečený jako špinavý trhan a vůbec se chová divně. Někteří se Martinovi posmívali a měli ho za blázna, ale jiní, hlavně prostí a chudí lidé, ho milovali.

Martin byl celý život zaníceným bojovníkem proti pohanským zvykům. Mnozí ho považovali až za fanatika. Neboť systematicky ničil modly a rituální posvátná místa. Dokonce se pustil i do megalitů v Bretani, které jsou dnes chráněnou historickou památkou. Nu, aspoň něco tam zůstalo, jak vidno…

Takovéhle akce se Galům moc nelíbily, takže Martinovi často šlo i o život. Ale prý ho chránily ty jeho zázraky. Ale nedělal to jen pro sebe - pověsti vyprávějí, jak uzdravoval nemocné, křísil mrtvé a odvracel pohromy válečné i přírodní. Jeho misijní cesty křižovaly snad celou Galii. Dodnes je po sv. Martinovi  ve Francii pojmenována řada měst, vesnic i kostelů. Všude zanechal stopy.

Martin zemřel jako osmdesátiletý stařec přirozenou smrtí  v roce 397 na jedné ze svých výprav. Jeho tělo převezli do Tours, kde ho pohřbili  s velkou pompou, právě 11. listopadu. Nejdříve do krypty, nad níž postavili kapli a později i baziliku. Místo posledního odpočinku sv. Martina se stalo významným poutním místem. Jenže - svět v dalších stoletích vřel, a tak místo poničili nejdříve hugenoté a pak i francouzská revoluce. Současná bazilika je z roku 1900.

Sv. Martin byl vždycky hodně populární. Je patronem vojáků, jezdců, koní, podkovářů vinařů, cestujících, žebráků a dokonce i abstinentů. A také mého šéfa, který nosí jeho jméno. A tak vinšuju všechno nejlepší nejen jemu, ale i ostatním dnešním oslavencům!

Česká tradice sv. Martina vždycky milovala, a tak i dnes pečeme jeho rohlíčky, pijeme jeho víno a hodujeme u stolu, kde hlavní roli hraje pečená husa. Nejkrásnější atribut, o jakém  jsem kdy psala…

Námět : Rok se svatými (Schindler a Schauber), obrázky-internet