Nu, neznámý … U nás docela ano, ale jinak ve světě - hlavně v tom hispánském - dost proslavený. Kdybyste ho chtěli vidět na vlastní oči, tak vím zatím o dvou sochách u nás. První soška je v kostele Panny Marie Růžencové v Plzni. A v životní velikosti ho najdete v Praze v kostele sv. Jiljí. Takzvaný "svatý s koštětem", peruánský mulat sv. Martín de Porres.
Narodil se v Limě na sklonku 16. století. Byl nemanželský, a tak mohl k dominikánům jenom jako laický bratr. Jeho otec byl španělský šlechtic, ale matka pocházela z Panamy a byla sice osvobozená, ale černá otrokyně. Přesto se Martínovi dostalo velmi dobrého vzdělání a později se mu podařilo v klášteře založit sirotčinec a špitál. Na svou dobu byl velice pokrokový. Hlavně při své ošetřovatelské činnosti. Mimo jiné vytušil, že nemoci jsou ze špíny, takže pořád uklízel. Proto svatý s koštětem.
Sv. Martín de Porres je patronem sociální spravedlnosti, školství, televize, míšenců a domácích zvířat. Co se týče posledních ve výčtu, věřil, že dobrem a laskavostí se zmůže všechno. A tak se mu prý podařilo spřátelit holubici, myšku, kočku a psa. Téměř na každé jeho podobizně či u jeho sochy jsou zobrazeni, jak jedí z jedné misky. Hned vedle jeho koštěte.
A proč ten můj pocit skoročeského smyslu pro humor? Posuďte sami.
Sv. Martín de Porres byl ve své době především proslaven zázraky. Uzdravoval na smrt nemocné, cestoval po světě, aniž se hnul z kláštera, do místností vcházel přes zavřené dveře a u potřebných nemocných se zjevoval zčista jasna. Třeba až v Mexiku nebo v Japonsku. A tohle všechno se v Limě vědělo. Ale nelíbilo se to arcibiskupovi. Mulat a jeden zázrak za druhým? Takže si zavolal Martína na koberec a sdělil mu, že ode dneška zázraky jen s jeho souhlasem.
Tak fajn. Martín si to vzal k srdci a pokračoval ve své záslužné práci pro chudé a ve špitále. Když ale jednou šel z trhu kolem rozestavěného paláce, začalo se řítit lešení a s ním i zedník. Naštěstí v letu zahlédl populárního Martína a zvolal: PROSÍM, ZACHRAŇ MNE! Pozdějšímu svatému zašrotovalo v hlavě. Co s tím? Mám zákaz, ale přece ho nenechám zabít! A tak zvedl ruku, řekl MOMENT a nechal viset padajícího zedníka ve vzduchu. Dodal, že bude hned zpátky a běžel si poslušně pro dovolení k arcibiskupovi. Toho sice málem kleplo, ale povolení Martínovi dal. Ten se vrátil na místo a zedníka nechal opatrně doplachtit na zem. A arcibiskup? Přestal se raději Martínovi do jeho zázraků jednou provždy míchat. Tak praví legenda.
Faktem je, že když sv. Martín de Porres umíral v šedesáti letech na tyfus, přišel mu políbit ruku sám místokrál Luis Gerónimo Fernández Cabrera y Bobadilla, hrabě z Chinchónu. A požádal ho, aby se za něj v nebi modlil a taky přimluvil.
Jestli se tak stalo, nevím. Svaté sice nijak výrazně neuctívám (i když se o ně zajímám), ale sv. Martín de Porres je pro mne výjimečný. Však mám doma i v práci pro štěstí jeho košťátka, která se světí v Limě vždy ve výroční den jeho úmrtí 3. listopadu.
S humorem a nadhledem jde prostě všechno líp. I u těch svatých.
