Nešťastná manželka

Provdali ji a nic se jí neptali. Nebyla vůbec na muže a tim bylo všechno horší. Ale pak se zamilovala do své švagrové.

Onou nevěstou byla Isabela Parmská a ženichem arcivévoda Josef, syn císařovny Marie Terezie. Pozdější osvícenecký císař Josef II.

Krásná Isabela, celým jménem Marie Alžběta Luisa Antonie Ferdinanda Josefina Saveria Dominika Jana Bourbonská, princezna Parmská, se narodila na Silvestra roku 1741 na zámku Buenretiro u Madridu. Její otec Filip byl totiž princ, syn španělského krále Filipa V.. A matinka Luisa Alžběta zase pocházela z královské rodiny francouzské, jelikož jejím otcem byl Ludvík XV. z dynastie Bourbonů. Představte si, že když svou dceru rodila, bylo jí pouhých čtrnáct let. To teda byly móresy…

Nejdříve Isabela vyrůstala na madridském dvoře svého korunovaného dědečka, později v severoitalské Parmě. Jelikož se tatínek stal vévodou Parmským. Chytrá a hezká holčička dostala skvělé vzdělání, včetně hudebního. Byla také velká čtenářka, která se nezalekla ani teologických a filosofických bichlí. Četla v několika jazycích. Často ale mívala sklony k melancholii, jak se dříve říkalo depresím. Hlavně v době, kdy jí zemřela matka.

A tak možná proto Isabelu do roka provdali za dědice habsburské monarchie. Aby přišla na jiné myšlenky. Tak se to dřív dělávalo. Josef (vlevo) se do své manželky zamiloval na první pohled. Ona do něj vůbec. Bylo jí osmnáct let a byla nešťastná. Celý vídeňský dvůr byl ale okouzlen její krásou, inteligencí a duchaplností. Prý se s Isabelou dalo mluvit o všem. Dokonce prý řešila složité matematické úlohy. Josef by ji na rukou nosil, ale ona k němu byla chladná a stále častěji depresivní.

Naštěstí se velmi spřátelila se svou švagrovou Marií Kristinou (vpravo), které se říkalo Mimi. Jejich vztah se brzy změnil ve vášnivou lásku. Hlavně z Isabeliny strany. Ale náklonnost opětovaná zřejmě byla. V jednom dopise Isabela Mimi napsala (dopisy se zachovaly): Nemohu snést to doufání, zda mě uznáš za osobu hodnou své lásky……Nedokážu myslet na nic jiného, než že jsem hluboce zamilovaná. A v dalším pak: Tvrdili mi, že den začíná Bohem. Já ale začínám den myšlenkou na osobu, kterou miluji, protože na ni myslím neustále.

I když spolu švagrové žily na jednom dvoře, neustále si vyměňovaly dopisy a dávaly si zvláštní dary. Údajně prý i speciálně upravené a dekorované dámské "noční vázy". Tedy nočníky.  A jejich vyznání nebyla jen platonická: Doufám, že tě dnes o půl jedenácté uvidím. Ještě jednou adieu, líbám Tvou rozkošnou prdelku…

Josef Isabelu v posteli také často navštěvoval, jelikož byla skoro každý rok těhotná. V roce 1762 se jim narodila dcera Marie Terezie (vlevo - zemřela v osmi letech na zápal plic) a pak přišly těsně za sebou dva potraty. Melancholie se vrátila.

Na podzim roku 1763 se Vídní přehnala velká epidemie neštovic a Isabela onemocněla také. Byla ale v jiném stavu. A tak v  šestém měsíci těhotenství předčasně porodila další holčičku Marii Kristinu, která prakticky hned zemřela. Jméno ale dostala. Po velké Isabelině lásce.

Isabela Parmská, vyčerpaná porodem a hlavně těžkou nemocí, zemřela jen týden po své dceři. Bylo jí pouhých jednadvacet.

Mimi ji přežila o více než třicet let. V roce 1766 se provdala za svou velkou lásku Alberta Sasko-Těšínského. V podstatě pod svou úroveň císařské dcery. Její matka Marie Terezie jí totiž dopřála privilegium sňatku z lásky, protože ji prý měla - ze všech svých šestnácti dětí - nejraději.

Když vévodkyně Marie Kristina zemřela roku 1798 ve Vídni, našly se Isabeliny dopisy. Druhá část korespondence (dopisy od Mimi) byla spálena hned po Isabelině smrti. Zřejmě se o to tehdy postarala sama pisatelka.

Jak to tak vypadá, Josef se o lesbické orientaci své milované manželky nikdy nedozvěděl. Vzpomínal na ni totiž celý život. Následující vyznání mluví za vše: Žádná princezna, žádná žena nebyla jako ona. Byl jsem to já, kdo vlastnil tento poklad, o který jsem ve dvaadvaceti letech přišel…

Námět a fakta: panovnici.cz; minulost.org; clio.revues.org; španělská Wikipedie; obrázky-internet