A tak ji upálili. Sto let před Janem Husem a necelé tři týdny po padesáti čtyřech templářích, kteří šli na hranici jako první ze svého řádu. Jmenovala Marguerite, česky Markéta.
A byla bekyně. Alespoň nějakou dobu. Jelikož historie uvažuje, že v pozdějším věku z begináže odešla.
Markéta Porete se narodila mezi lety 1248-1250 a zřejmě pocházela z bohaté měšťanské rodiny z Valenciennes na severu Francie. Byla velice vzdělaná, dobře znala Bibli, dobovou literaturu a vyznala se v teologii. Usuzuje se tak z jejího jediného díla, které po ní zůstalo. Jmenuje se Zrcadlo prostých duší - v originále (ve starofrancouzské pikardštině) - Le mirouer des simples ämes.
U zmíněného spisu se musíme na chvíli zastavit, protože měl velice zvláštní osud. Proslavil se totiž jako středověký samizdat. A díky tomu se také zachoval. Mezi čtenáři putoval tajně v mnoha opisech a překladech. Originál totiž inkvizice spálila. Neopomněla ale dílo přeložit do latiny (což také pomohlo čtenářské obci), aby je mohla řádně prostudovat a posléze odsoudit.
O co vlastně v knize šlo, že církev tak vytáčela? Markéta sesumírovala své myšlenky do alegorického rozhovoru mezi Duší, Láskou a Rozumem. A jelikož se vyjadřovala dost jasně, církev šílela. Nejvíce vadilo, že je kniha sepsána v pikardštině a ne v latině. Inkvizice si byla vědoma, že tím je kniha ještě žádanější a o to víc „nebezpečná“. A tak vytrhávala Markétiny věty z kontextu a pak na ně dramaticky poukazovala. Jako příklad může sloužit zmínka o osvobozené duši, která „dává přirozenosti bez výčitek všechno, co požaduje“. Inkvizice ale zamlčela následující Markétino sdělení, že v osvobozeném stavu přirozenost „nežádá nic zakázaného“.
Po Markétině smrti kniha v opisech kolovala dál a na autorku se tak trochu pozapomnělo. Stovky let se nevědělo, kdo Zrcadlo prostých duší sepsal. Svérázné dílo bylo připisováno neznámému kartuziánskému mystikovi, vlámskému teologovi Janu van Ruusbroekovi nebo dokonce sv. Markétě Uherské. Pravdu odhalila historie až v polovině minulého století.
A teď zpět k autorce. První písemné záznamy o bekyni Markétě Porete pocházejí z let 1296-1306, kdy církev veřejně zavrhla její myšlenky a zakázala jí psát. Co už bylo na papíře, to inkvizice spálila. A ne jednou. Markéta přesto neposlechla. Psala dál a taky mluvila. A lidé ji poslouchali. Když se situace stala kritickou, snažila se Markéta najít oporu u některých teologů. Úspěšná nebyla, protože ji v roce 1308 předvedli před biskupa Filipa de Marigny a inkvizice ji definitivně obvinila ze šíření heretických myšlenek mezi prostým lidem.
Načež Markétu v okovech předali do Paříže. Spolu s ní se svezl i beghard Guiard de Cressonessart, její stoupenec. Prohlásil se totiž Markétiným obhájcem a nějakou dobu se opravdu snažil. Pak ho ale nátlak inkvizice převálcoval. Všechno odvolal a začal se kát. Čímž si zachránil život a zůstal jen v base. Já tedy nechci nic říkat, ale některý chlapi prostě nevydržej. I když je mi jasné, že ho mučili a byl dlouho ve vězení - celkem rok a půl. Markéta na tom ale byla stejně. Oba totiž vyslýchal tehdejší největší odborník - dominikánský mnich Guillaume Humbert, zpovědník krále Filipa IV. Sličného a nejvyšší inkvizitor Francie. A ten se už hodně vytrénoval na templářích…
A pak si Markéta řekla dost a přestala vypovídat. Bylo jí kolem šedesáti a už měla něco za sebou. A asi taky viděla že to stejně nemá cenu. Půl roku na ni tlačili a ničeho nedosáhli. Pročež si Guillaume Humbert zvaný Pařížský, nechal vypracovat seznam veškerých problematických tézí její knihy a předložil je kolegiu jednadvaceti pařížských mistrů teologie. A ti se samozřejmě hned shodli, že jde o myšlenky veskrze kacířské. Došlo k tomu 11. dubna roku 1310. Suita teologů také sepsala zprávu, že Markéta neprojevila ani malý náznak kajícnosti a že zarputile odmítá cokoliv odvolat. Následně Markétu prohlásili zatvrzelou heretičkou a 31. května ji odsoudili. Což znamená, že si nad ní umyli ruce a kauzu přepinkli světské spravedlnosti. A ta byla rychlá.
Dne 1. června roku 1310 byla Markéta Porete upálena na pařížském náměstí Greve. Přihlížely davy. Většina se asi přišla podívat na čarodějnici, ale byli tam i tací, které fascinovalo nejen její dílo, ale hlavně její nezlomnost. A četlo se dál, jelikož si inkvizice nedala pokoj a ještě mnoho let po Markétině smrti vyhledávala a neúnavně pálila další a další kopie její knihy…
