Tehdy nikdo nemohl tušit, co se z toho vyvine. A jaké důsledky z původně opilecké půtky budou.
Mám na mysli pranici, která se odehrála v roce 935. Za ranního kuropění v pondělí, dne 28. září.
Jejími hlavními aktéry byli jistí Tuža, Tira, Česta, Hněvsa a hlavně bratři Boleslav a Václav. Ano, Václav byl český kníže a Boleslav byl jeho trošku nespokojený bratr. Dost a vytrvale se spolu hádali kvůli Němcům. V poslední době se Boleslavovi nelíbilo, jak jeho panovnický bratr rozpínavým sousedům ustupoval. Namísto boje dal totiž přednost paktu míru, který Čechové museli jistit placením ostudného tributu sestávajícícho ze 120 volů a 500 hřiven stříbra jednou za rok. A Václav taky přijímal od krále Jindřicha Ptáčníka dary. Byl tak zapálený pro to nové křesťanství, že byl úplně bez sebe, když dostal pro svou novou pražskou čtyřapsidovou rotundu sv.Víta kus ramene dětského světce, kterého uvařili v kotli.
Ať už to tehdy bylo, jak bylo, skončilo to tragicky. Celou noc se u Boleslava na dvorci slavilo u příležitosti svátku sv. Kosmy a Damiána. Medovina zřejmě tekla proudem a bratři se se vší pravděpodobností zase pohádali. Co čert nechtěl, za svítání druhého dne se potkali, když si to kníže mířil na ranní bohoslužbu do blízké kaple - právě sv. Kosmy a Damiána. A zas si do sebe rejpli. Boleslav nešel pro ránu daleko a praštil Václava mečem do hlavy. Prý mu dokonce usekl kousek ucha, ale nic horšího se nestalo. Václav se bránit nechtěl, čímž svého přiopilého bratra popudil ještě víc. Rozzuřený do běla přivolal své družiníky a už to jelo.
Začal Tuža. Ťal Václava do ruky. Knížeti konečně došlo, že začíná být zle a utíkal ke kapli, aby se schoval. Jenže brána byla ještě zavřená. Tira a Česta u ní Václava dostihli a ubili. Hněvsa ho ještě pro jistotu probodl mečem.
Následné události mírně nahrávají myšlence, že šlo o připravenou vraždu. O kteroužto interpretaci se postaraly hlavně legendy (První staroslověnská, Crescente fide, Kristiánova, Gumpoldova, Laurentiova...). Boleslav totiž sebral svou družinu a bezprostředně po smrti knížete Václava odjel do Prahy, kde povraždili všechny jeho věrné, aby tak odvrátil možný konflikt. O občanskou válku Boleslav nestál. A převzal moc. Ušetřil jen jistého Podivena. Neměl to asi dělat, neboť Podiven zanedlouho Václava pomstil a pozabíjel všechny jeho vrahy. A Boleslav ho za jeho čin nechal oběsit.
O slávu našeho prvního českého světce se postaraly dějiny, Kosmova kronika, Velislavova bible, již zmíněné legendy a lidová tvořivost. Dokonce i sám "bratrovrah", který si vysloužil přízvisko Ukrutný. A to i když vlastně byl (podle většiny historických úvah) zachráncem českého státu. Výrazně se proti Němcům vymezil a upevnil českou moc.
Už tři roky po Václavově smrti nechal kníže Boleslav jeho ostatky převézt do Prahy a uložit v rotundě sv. Víta. Kult mučedníka se hned rozjel na plné obrátky. Kostelíky jemu zasvěcené po Čechách vyskakovaly jako houby po dešti. A pršely i zázraky - kníže se zjevoval s anděly i bez nich, se zářícím křížem buď na čele nebo u boku. Už při stěhování jeho ostatků docházelo k uzdravování ran nemocných a hlavně ke slavnému nadpřirozenému přenesení vozu s Václavovým tělem přes rozvodněnou Rokytku.
A tak všichni Václava známe, všude ho poznáme, rádi ho slavíme a taky víme, že nás chrání. A že až bude v Čechách nejhůř, postaví se do čela vojska blanických rytířů, zdvihne svůj pověstný meč a všechny nepřátele vyžene.
Kéž bychom to nikdy nepotřebovali...
Ilustrační obrázky: internet
