V létě památného roku 1968 mi bylo čtrnáct a měla jsem oči navrch hlavy. Už měsíc jsem totiž byla v Peru...
Táta pracoval v zahraničním obchodě od čtyřicátého sedmého a jelikož byl nestraník, do osmašedesátého to nedotáhl dál než na "referenta". Většina z těch, které zaučoval, mu pak šéfovala. Až Pražské jaro z něj udělalo "delegáta" a vyslalo ho založit Obchodní oddělení ČSSR do peruánské Limy. Tehdy na to stačili tři lidi. Obchodní rada - tedy hlavní šéf, druhý byl pracovník přes bižuterii z Jablonexu a trojici doplnil náš táta s pověřením pro veškeré strojírenství.
Moje ségra Ivana, zde na blogu již lehce proslavená, zrovna studovala novinařinu, a tak s námi nejela. Slovy tehdejší dialektiky řečeno " dostala důvěru" a v jednadvaceti letech od rodičů i byt na Vinohradech. K samostatnému užívání. Babička měla byt vlastní a byla pověřena supervizí z Holešovic.
Do Limy jsem s tátou a mámou odjela 19. července. A Ivana den po nás zamířila na studentskou brigádu do Anglie. Sbírat jahody. To byla taky novinka roku 1968, neboť do té doby se nejdál jezdilo na broskve do Bulharska. Nakonec ale chytla práci tehdejších snů - dělala servírku v prázdninovém táboře u moře. V plánu bylo, že anglický pobyt ukončí v Londýně u rodiny tátova kamaráda, který pracoval na ambasádě. A pak zpátky do Prahy, protože měla v pondělí 19. srpna nastoupit na praxi v Československém rozhlase...
To jen na úvod rodinných reálií, abyste byli v obraze. Neboť, jak vidno, všechno souvisí se vším. A teď už zpátky do Peru. Můj táta, který se španělsky naučil sám v mládí, usoudil, že znalost místního jazyka je pro mne nutná rychle. Už i proto, že u křtu mě držela jeho učitelka, španělská emigrantka a sefardská Židovka. Otec byl vždy zastáncem hození do vody, a tak mě od 12. srpna šoupnul do peruánské soukromé školy, kam už chodily dvě děti jeho kolegů. A tak jsem španělsky plavala... Mimochodem - to taky byla novinka roku 68 - do té doby byla .na "západě" pro děti povolena jedině škola sovětská, pokud na ambasádě nebyla česká...
21. srpna jsem jako obvykle jela za vzděláním autobusem. Naši na ambasádu. Máma tam dělala účetní. Ráno bylo úplně normální, protože jsme ve funglnovém bytě bydleli teprve dva dny a neměli jsme ještě ani rádio, natož televizi. Když jsem dorazila do školy, mí domorodí spolužáci se chovali divně. Shlukli se kolem mě a vzrušeně mi pořád cosi říkali. Neustále se opakovala slova Rusos... Praga... okupasijón... Vůbec jsem nechápala. Ani když na mě dělali puf... puf... Do půl hodiny vtrhl do areálu školy táta s delegátem Jablonexu. Jardu, Otu i mně vytáhli z lavic různých tříd, nacpali nás do auta a odvezli na ambasádu, kde už máma příšerně brečela. Cestou jsme se dozvěděli, co se stalo. V podstatě jsme ale nechápali furt...
Naši byli hrůzou bez sebe, protože se domnívali, že Ivana už pracuje v Rozhlase. Byla to děsná bezmoc při tehdejším komunikačním spojení. Dopisy chodily týden až dva a mezistátní hovory byly v rozpuku. Existoval ale aspoň dálnopis. A tak naštěstí přišel na ambasádu do Limy telex od tátova kamaráda z Londýna s textem: Franto, neboj se, Ivana je u nás a nepustíme ji do Prahy, dokud se to nevyjasní! Má nechtěně prognostická sestra si totiž korespondenčně stihla prodloužit pobyt v Anglii a posunout nástup do Rozhlasu na konec srpna. Dopis o tomto faktu nám došel až za týden. No a asi tušíte, že Ivana na praxi už nikdy nenastoupila...
Srpen 68 jsem tedy sice prožila na opačné straně zeměkoule, ale ten "můj" pražský mě ještě čekal. Dopadl na mně v plné síle 19. srpna 1969. O tom ale až zítra...
Poznámka: Svou vzpomínku jsem dopisovala dopoledne. Před padesáti lety jsem u televize nebyla. Dnes ano. A jsem hrdá na to, co se u Rozhlasu dělo. Na projevy odporu, byť při pietní akci. Pro mně symbolické. Asi není náhodou, že se křičela stejná slova (...hanba...fuj...) která jsem slyšela na Václaváku před čtyřiceti devíti lety. Při onom "mém srpnu", o kterém budu psát až zítra. A to, i když to všechno píšu sem, vy všichni víte kam. Podle Klusovy výzvy bych neměla. Ale berte to tak, že jsem to udělala schválně...
