Martýrium s PPL...

... pokračovalo a pro mne naprosto nečekaně vyvrcholilo na úložném místě. Vážně jsem netušila, že může být ještě hůř...

Pokud jste přehlédli můj předešlý blog, neváhejte a čtěte teď. Že abyste měli návaznost. Slibuji, že se náležitě pobavíte na cizím neštěstí.

Tak tedy:  v pondělí jsem se vypravila pro svou zatoulanou zásilku až do Kobylis - na úložné místo PPL. Odtud ji kurýr údajně doručoval tak úporně na mou adresu, až zase skončila tam, odkud ji vzal. Jenže realita byla nakonec ouplně jiná. Hlavně proto předkládám story až dnes. Nejdřív jsem se s tím vším musela duševně vyrovnat... 

Pouť do Kobylis v úmorném dusném vedru byla sama o sobě náročná. Když jsem konečně dosáhla kýženého cíle, myslela jsem, že mám vyhráno, neboť se mi v kanceláři-skladišti dostalo přivítání od dvou přívětivých chlapců. I představila jsem se a požádala o vydání svého balíku. Vzápětí ve mně mírně hrklo, protože se mladíci začali chovat divně. Hluboce si zírali do očí a dlouho mlčeli. Poté jeden z nich pronesl, že se obává, že je to ta vratka. VRATKA NE!  - zaječela jsem zoufale, neboť jsem se rázem přestala ovládat. ANO!  řekl jeden z nich. A pokračoval, že jako zrovna teď zpracoval listinu, kterou bude vracet všechny zásilky zpět PPL. Zaregistrovala jsem slůvko BUDE a hbitě a obratně jsem zareagovala: Takže je balík ještě tady... To sice jo, zněla odpověď, ale já vám ho nemůžu dát. Načež hoch majetnicky položil ruku  na krabici, na které jsem bystrozrakem rozeznala své jméno. Měla jsem konečně zásilku na dosah! Jenže výdejový chlapec byl neoblomný: balík mi nevydá, protože jeho údaje jsou na soupisce spolu s penězi, což znamená, že jde o vratku. Opáčila jsem, že to si snad dělá srandu. Že za Á vidím balik před sebou a za BÉ, že peníze se v mém případě řešit nemusi, neboť nejde o dobírku. Taky jsem na něj vychrlila celou story z minulého týdne. Vzápětí mi bylo sděleno, že zásilku vracejí, jelikož u nich ležela celých 18 dní. A že PPL se ani nesnažila ji vyzvednout. Tím mě fakt dostali. PPL ze mě celý týden dělala vola a já se nechala!

Výřečnost jsem ale neztratila. Očividně jsem oba mladíky začala nasírat, jelikož jejich kolovrátkové NEJDE...NENÍ TO MOŽNÝ...MÁME NA TO PAPÍR...bylo stále razantnější. Pročež jsem psychologicky přehodila výhybku a zkusila citové vydírání na téma svého věku a dlouhého putování v úmorném vedru. I jako dáma v letech jsem jim byla šumafuk. Jen jsem se znovu dozvěděla, že když je vypsán papír, není jiného řešení. Laškovně jsem tedy doporučila  vypracování glejtu nového. -  NEJDE! - Nevzdala jsem se a žádala, aby zavolali na PPL a zeptali se. Ječeli, že to nemá cenu, protože vědí, že to NEJDE. Pes jitrničku sežral...

V tu chvíli jsem se náležitě vytočila, ale přesto jsem se mládeneckou zaťatostí bavila. A posedl mě ďáblík. A co byste teď dělali, kdybych si ten balík prostě vzala a utekla? Načež jsem úkon naznačila. Mladíček vytřeštil oči a dobře mířenou ranou odkatapultoval balík z mého dosahu. Hlahol mezi námi přilákal z vedlejší místnosti dalšího účastníka. Staršího muže, očividně na mé straně, jelikož i on zaťatci domlouval, aby na PPL zavolal. Jenže ten smrad furt nechtěl. Rozzuřila jsem se a všem třem jsem jasně sdělila, že dokud balík nedostanu, nehnu se z místa. A že jim doporučuju rychle zavolat na PPL nebo tam zavolám sama. Vyplatilo se. Jeden povolil. K mému údivu se hned dovolal a s dotyčným na lince si dokonce tykal. Hovor netrval ani třicet vteřin. Skálopevně přesvědčenému zaťatci bylo sděleno, aby mi balík vydal. Koukal jako blázen. A já taky. Neboť PPL timto bohulibým rozhodnutím konečně splnila svou doručovací povinnost...