Prý po nocích levituje nad zříceninou. Občas dokonce poletuje sem a tam a varuje tak před neštěstím. Kdykoliv ji viděli, něco se v okolí semlelo. Války, povodně, požáry…
Bílá paní borotínská, o které se někdy říká, že šlo o „pramáti“ rodu. Jakého? Toť otázka.
Tuhle mírnou dezinformaci má na svědomí jeden rakouský dramatik, který zřejmě na Borotíně - kousek od Tábora - nikdy nebyl. Jmenoval se Franz Grillparzer. V rozpuku mládí sepsal romantickou tragédii ve verších, kterou nazval Pramáti (Die Ahnfrau) a umístil ji na jihočeský Borotín. Premiéru mělo temné drama roku 1817 ve Vídni a publikum bylo nadšené. O čemž svědčí hlavně fakt, že tragédie se poté hrála neuvěřitelných padesát let. Však bylo na co se dívat, neboť se děj odvíjel především v nočním čase a hrůzný příběh doprovázely i patřičné efekty - blesky, dunění hromu a fičení větru. Také českého překladu se dílo dočkalo. K „Pramáti“ přibyl i dovětek „aneb Poslední z rodu Borotínů“. A jsme u toho. Grillparzerovi asi učarovala romantická česká pověst o trošku jiné bílé paní.
Z jakého rodu ona mátoha pochází, se dodnes neví. Možná z Vítkovců, jelikož první zmínky o hradu pocházejí z roku 1356, kdy Borotín vlastnil Vítek z Borotína, pán z vedlejší větve slavného jihočeského rodu. Každopádně je místní bílá paní výjimečná. Je totiž krásná a mladá.
O to smutnější je její příběh.
Možná se opravdu jmenovala Berta, jak ji nazval dramatik Grillparzer. Traduje se, že šlo o velice půvabnou a chytrou dívku. Žádná šlechtična s nosem nahoru. Ale špatně se zamilovala. Do prostého mladíka z nedaleké vesnice. Když přišla ke svému vznešenému tatínkovi (u Grillparzera - Graf Zdenko von Borotín) s nápadem na mesalianční sňatek, papá se těžce rozezlil a promptně našel ženicha jiného a na patřičné úrovni. A v Grillparzerově dramatu jestě navíc strašil onen Graf von Borotín zoufalou dceru přízrakem jakési pramáti, která trestá poklesky svých potomků značně nemilosrdně.
Berta se přesto i nadále vzpouzela a vdávat se nechtěla, ale otec ji donutil. Byla totiž jeho jediným dítětem, tudíž poslední v rodě. A tak si Berta řekla, že teda AŤ a že si stejně bude žít svůj život. Možná na sňatek přistoupila i proto, že už byla se svým milým v jiném stavu. Vdavky tedy proběhly, Berta je překousla a se svým milovaným junákem nízkého původu se scházela dál. Jenže právoplatnému manželovi začalo vrtat hlavou, kam pořád jeho ženuška v noci chodí. Tak si na ní jednou počíhal. A načapal ji v objetí toho, koho si z lásky zvolila sama. Rozzuřil se do nepříčetnosti a svou krásnou manželku na místě probodl. Legenda říká, že Berta už byla ve vysokém stupni těhotenství a že děťátko se narodilo ve chvíli její smrti. A v něm naprosto nečekaně pokračoval její rod…
Od té doby poletuje krásná Berta jako bílá paní nad zříceninou hradu a předpovídá neštěstí. Někdy se říká, že "nemrtvá" bude vysvobozena, až zemře úplně poslední potomek pánů z Borotína. Kdy to bude, nikdo neví…
Archivní nabídka historek o aktuálních srpnových svatých: sv. Afra (Prostitutka?); sv. Cyriak (Vařícicí smůla na hlavě) a sv. Vavřinec (Opékali ho na roštu)
