Byl tak zamilovaný, že se na ni nemohl vynadívat. Když nebyl s ní, tak ji aspoň pozoroval z okna. Měl jednu výhodu. Jeho vyvolená tam byla pořád.
Byla totiž socha. Služky ji pokřtily jménem Terezka, protože se prý moc podobala jedné jejich kamarádce, co byla taky tak hezká. Však tu u kašny často společně sedávaly a povídaly si, co je nového. Dlouho ale nemohly. To by jim paničky daly, že se někde courají s tolik potřebnou vodou!
A ten zamilovaný nešťastník? Šlo o vysloužilého rytmistra od dragounů, který bydlel naproti v nárožním domě. Terezka mu učarovala natolik, že na ni myslel i ve své závěti. Odkázal jí deset tisíc zlatých. No, a když pak umřel, pozůstalí byli z jeho poslední vůle pochopitelně perplex. Ale zas ne natolik, aby věc nepředali soudu. Tak Terezka přišla o prachy…
Místnímu rynku se odnepaměti říkalo Na louži. Kdykoliv se totiž Vltava zvedla a zaplavila břehy, hned byl na dnešním Mariánském náměstí rybníček. A voda se tu držela, i když už bylo dávno po povodni. Někdy dokonce stačil pořádný slejvák. Však se v osadě odnepaměti vyprávělo, že po velkých srpnových deštích v roce 1501 byla „louže“ tak hluboká, že se v ní utopilo jedno nešťastné děvče…
Do panování císaře Josefa II. stál na rynku románský kostel Panny Marie Na louži, a u něj hřbitov. Jenže panovníkovy proslavené reformy dopadly i sem. Císařský glejt kostel se hřbitovem zrušil a poté nechal zplanýrovat. Náměstí ale lidé nepřestávali říkat ryneček Matky Boží Na louži, plac Matky Boží nebo Mariánský plácek. Až se název ustálil na našem „Mariánském náměstí“.
V době Josefa II. už v místě dávno stál barokní palác Jana Václava hraběte z Gallasu, nejvyššího českého zemského maršálka a vysokého diplomata, který se stal i neapolským místokrálem. Moc si to ale neužil. Hrabě z Gallasu totiž zemřel jednadvacet dní po svém příjezdu do Neapole (1719). Pak se dědicové střídali, až přišel Kristián Filip Clam-Gallas. Právě on se zasloužil o dotažení barokní krásy architekta Fischera z Erlachu a sochaře Matyáše Bernarda Brauna k naprosté dokonalosti. Proto dnes známe palác jako Clam-Gallasův.
A právě po zbourání kostela a zrušení hřbitova došlo k rozšíření zahrady zmíněného paláce. Do ohradní zdi vymyslel další z Clam-Gallasů něco praktického a hezkého. Kašnu. A tak zaplatil sochaři Prachnerovi, který v roce 1812 vytvořil - podle návrhu ředitele pražské malířské akademie Josefa Berglera - alegorii Vltavy. Od té doby, dnem i nocí, vylévá půvabná nahatá socha dvě nádoby, aby nám připomněla prameny naší národní řeky. Z menší amfory teče voda opravdová, z větší jen symbolická. A v ní se mihotá pět vysochaných hvězdiček na paměť sv. Jana Nepomuckého, jehož život - podle legendy - ve Vltavě skončil.
Jelikož šlo hlavně o praktickou záležitost, zahlodal na kašně zub času. Služky Terezku nechtěně otloukaly putýnkami a kolemjdoucí prý sochu rádi obdivně osahávali. Ani vandalové nezůstali pozadu. Proto Terezku v roce 1953 raději vyměnili za kopii a její originál přestěhovali do Národní galerie.
Od té doby tam Terezka trpělivě čeká, až se do ní zase někdo zamiluje…
