Okouzlila nejen Jana Nerudu, ale celou Prahu. A jeden z jejích tanečních kostýmů byl tak koukavý, že se do drobné kostičky začaly všechny pražské dámy oblékat. A černobílé látce, která šla doslova na dračku, se všeobecně začalo říkat „pepita“. A říká se jí tak dodnes.
Pepita Durán Ortega byla španělská tanečnice. Pocházela z Malagy, kde se narodila roku 1830 v poměrně chudé rodině. Tatínek byl holič a zemřel, když byla Pepita ještě malá. Děvčátko mělo po mamince cikánskou krev a s ní prý i podědilo obrovský taneční talent. A tak bylo od začátku jasné, jakým směrem se bude Pepitin život dál ubírat.
Už jako velmi mladá odešla Pepita do Madridu. Chtěla získat větší zkušenosti a hlavně odstartovat kariéru. Při té příležitosti se velmi brzo provdala za svého profesora baletu Juana Antonia Gabriela de la Oliva, s nímž se ale také velmi brzo rozvedla. Příjmení si nechala. Neboť jako Pepita de Oliva se proslavila.
Prahu Pepita navštívila v letech 1856-57 a lidé z ní šíleli. Představení byla narvaná. Exotika táhla. Pražané obdivovali Pepitinu jižní krásu i nesmírný talent. Uchvácený Jan Neruda o ní napsal v jedné ze svých statí o tanci: Pepita, tanečnice nejčernější srsti, nejbělejších kousadel a nejjiskrnatejších očí... Jak vidno, její vystoupení muselo být pro mladého básníka v rozpuku lomcujícím zážitkem…
A tak se stala Pepita de Oliva v Praze - dle citátů z tehdejšího tisku - „modlou divadelního obecenstva“ a opakovaně uváděla diváky do takového stavu, že se zdálo „jako by to všechno bouřící obecenstvo bylo zešílelo“. No a to potom ještě dámy braly útokem kšefty látkami, jak už jsem zmínila.
I další osud téhle evropsky veleslavné tanečnice je nesmírně zajímavý. V Paříži se totiž Pepita seznámila s anglickým diplomatem Lionelem Sackwillem-Westem, II. baronem ze Sackwillu (vpravo). A začali spolu žít. Vzít se nemohli, protože Pepita už jednou vdaná byla. I když se dávno rozvedla. Nebo možná právě proto. Pročež odstartovali ve viktoriánské Anglii mohutný skandál. Mezi lety 1858 (tedy jen rok po návštěvě Prahy) a 1869 porodila Pepita pět dětí (Maxmilien, Victoria, Flora, Amalia, Henry). Rodina si žila spokojeně i bez patřičného štemplu. Klidně, v blahobytu a na psí knížku v pařížském paláci. Až do roku 1871, kdy Pepita zemřela při dalším porodu. Bylo jí jenom 41 let. Lionel se po její smrti nikdy neoženil a všechny děti poslal do života zaopatřené.
Pepitinu „divokost“ a nespoutanost asi podědila jedna z jejích vnuček. Vita Sackwille-West (vpravo). Anglická spisovatelka, která se vždy otevřeně přiznávala ke své bisexualitě. Od svých milenek se pravidelně vracela k manželovi, kterého nikdy nepřestala milovat. A také k dětem. Své rozervané pocity pak ventilovala v kontroverzních románech (např. Výzva, 1922). Ani s Virginií Woolfovou nezůstala. Přesto, že jejich vztah byl skoro osudový - Vita byla Woolfové dokonce inspirací pro román „Orlando“. Později se Vita dost angažovala ve feministickém hnutí. A taky sepsala životopis své slavné španělské babičky - tanečnice.
Pepita možná ani nevěděla, jaké šílenství v Praze spustila. A že navždy ovlivnila obchod s látkami. Ale její slavný kostičkovaný kostým pro ni asi nebyl nijak důležitý. Zdá se, že se v něm nikdy nenechala vymalovat ani vyfotit. Našla jsem totiž na netu spoustu Pepitiných fotek, ale ani jednu v kostičkách...
Námět: Staropražské panoptikum (K. Hádek); joseluistrujillorodriguez.blogspot; obrázky-internet
