...ten si tohle snad přečte. A vydrží. Dnešní lehce ironický traktát se mi vyklubal z přípravy na budoucí článek o něčem úplně jiném.
Natolik jsem se při jeho psaní zamotala do pokusu zkráceně popsat válku o dědictví španělské, až se mi mozek vytrvalým šrotovanim začal usilovně třít o lebku. Zevnitř, samozřejmě…
Jelikož jde o problematiku v zásadě spletitou, ale historicky důležitou s dopadem na české země a přilehlé okolí, došla jsem k názoru, že si žádá samostatného tvaru. Doufám, že na konci tohoto líčení uznáte, že za níže popsaný příbuzenský galimatyáš si zasloužím minimálně čestnou karmu. Neboť - prase, aby se v tom vyznalo…
Jedem. Pekelně se soustřeďte!
Když ve Španělsku panoval tělesně postižený, debilní a bezdětný král Carlos II., končila s ním i dynastie španělských Habsburků. Protože jeho rozvětvené příbuzenstvo již tušilo, že situace dobře nedopadne, ještě za jeho života se dohodlo na nástupci. Byl jím malý zlatovlasý chlapeček jménem Josef Ferdinand Bavorský. Syn Marie Antonie Habsburské (Carlosovy neteře), jediné přeživší dcery Leopolda I. (římského císaře a českého a uherského krále) z manželství se španělskou infantkou Margaritou, která byla jeho vlastní neteří a sestřenicí zároveň. Neboť její matkou byla sestra jejího manžela, tedy Leopolda. Zjednodušeně řečeno - prostě si vzala vlastního strejdu. Doufám, že to ještě pobíráte! Neboť bude hůř…
No a dcera těhle dvou, zmíněná Marie Antonie Habsburská se pak provdala za bavorského kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela. Narodil se jim syn, tedy onen budoucí zlatohlávek Josef Ferdinand. Zesláblá a prý i depresivní Marie Antonie pár měsíců po porodu umřela (1692). Španělské následnické mimino zatím zůstalo. Jenže, co čert nechtěl, když bylo klučíkovi šest let, zřejmě mu prasklo slepé střevo a on umřel taky (1699). Údajně na zánět pobřišnice. Ještě za panování Carlose. Co teď? Rozvětvené panevropské příbuzenstvo začalo kout pikle. Zatím nenápadně. Císař Leopold I. dědičně počítal se španělským trůnem pro svého druhého syna Karla (budoucího otce císařovny Marie Terezie), kterého měl s třetí manželkou Klaudií Felicitas Tyrolskou. Myslíte si, že neměl Karel na trůn nárok, když se nenarodil v manželství s infantkou Margaritou? Houby! Měl nárok, protože matkou Carlose a Margarity byla Leopoldova sestra Marie Anna (španělská královna, manželka Filipa IV.), tudíž Karlova vlastní teta. A tak pretendent Karel už pár let bivakoval v Barceloně a čekal na svou příležitost.
Dne 1. listopadu roku 1700 „konečně“ Carlos II. zemřel. O uvolněný královský flek se strhla rvačka. Nejrychlejší byl vnuk francouzského krále Ludvíka XIV., Filip Bourbonský z Anjou. Prasynovec Carlose. Neboť jeho babičkou byla Marie Tereza Habsburská, španělská infantka a Carlosova polorodá starší sestra. Kdybyste teď tápali, nabízím záchytný bod. Viděli jste Angeliku? Tak Marie Tereza je ona ošklivka po boku Krále Slunce, co s ní nocoval u Peyraca na zámku (film Angelika, markýza andělů). Možná si budete pamatovat, jak při hostině Ludvík XIV. srovnával zoufalým pokukováním svou nepohlednou španělskou ženu právě s půvabem krásné Angeliky. Slavná scéna.
Zpět k našemu dramatu. Filip z Anjou skočil po osiřelém trůnu jako lasice, mávaje přitom podepsanou Carlosovou závětí, na které figuroval jako právoplatný dědic. Všem ostatním bylo jasné, že jde nejspíš o podvrh, jelikož debilní Carlos byl v podstatě negramotný, a když něco podepisoval, neměl ani páru, o co jde. A tak se všichni nejdřív začali vzájemně obviňovat. Hlavně kdo a co zfalšoval a kdo se koho zbavil. Jelikož došlo i na fabulace (pravdu?), že onoho malého zlatovlasého klučinu někdo otrávil, aby si uvolnil cestu na trůn. A už si šli po krku. Ve hře nebylo jen Španělsko. Šlo o moc v Evropě.
Napětí blaflo a už to jeho. Do konfliktu se zamotala Anglie a Holandsko, protože je popadl strach z možného spojení Francie se Španělskem. Následovala válka, které se zúčastnily všechny tehdejší evropské mocnosti s výjimkou Ruska a Švédska. Neboť ony země zrovna válčily mezi sebou, tudíž měly své vlastní starosti. Do po zuby ozbrojené rvačky o španělské dědictví se nehodlala plést ani Osmanská říše (spojenec Francie), která si lízala rány po sérii porážek ze svých dobyvačných válek.
Nakonec se vyprofilovaly dvě strany: francouzská (Francie, větší část Španělska, Savojsko a Bavorsko) a protifrancouzská (Svatá říše římská, země rakouských Habsburků - tedy i České království, Anglie a Holandsko). Později se k nim přidalo Portugalsko, Savojsko (přeběhlo!) a Katalánko.
Nejdřív chvíli vítězila Francie, pak se ale štěstí obrátilo a protifrancouzská koalice jela jak fretka. Od roku 1702 do roku 1709 vítězila v jedné bitvě za druhou. Jenže Ludvík XIV. to nechtěl vzdát, tak se válka táhla dál. Mezitím zemřel císař Leopold I. a nastoupil po něm jeho syn Josef I. Bojovalo se stále dál. Načež, jak už to tak v politice bývá, přišly v Anglii volby. Vyhráli toryové a ti už nechtěli ve válce pokračovat. Protifrancouzská koalice se kvalitně rozhádala.
Korunu všemu nasadila nečekaná smrt mladého císaře Josefa I. v roce 1711. Neštovice. Zrovna v době, kdy už byla válka skoro vyhraná. Na trůn po něm dosedl dychtivý pretendent španělského dědictví. Najednou z něj byl římský císař Karel VI. a to byl prostě lepší post, uznejte…
Nakonec byly veškeré boje ukončeny roku 1713 Utrechtským mírem, kterým se uznalo Filipovo španělské panování pod podmínkou, že se Francie se Španělskem nikdy nespojí. Za svůj podpis na smlouvě dostali Habsburkové od Španělska jeho dosavadní državy na území Itálie - Neapolské království, Sardinské království, Milánské vévodství a k tomu navrch ještě Jižní Nizozemí.
Takže takhle se dostali Bourboni na španělský trůn. A jsou tam vlastně dodnes.
Už chápete, proč císař Karel VI. sepsal „pragmatickou sankci“? Měl totiž jen dcery a představa, že by se v jeho říši mohlo udít cosi ve stylu války o dědictví španělské, byla asi dost odstrašující.
Proto mohla později na trůn dosednout první a jediná žena. Mocná a přeslavná císařovna Marie Terezie…
Glosa: Kdybyste nechápali, jak jsem mohla něco podobného sepsat a ještě se v tom vyznat, přečtěte si můj úplně první článek na tomhle blogu. Já to prostě musím mít v genech... :-)
Fakta: artearqueohistoria.com
