Když Španělé drželi Prahu

?Za Rudolfa II. zněla Praha tak trochu jako dnes na Karlově mostě a v okolí Pražského Jezulátka. Španělštinou. 

Ale počátkem 17. století vládla jiná doba. Španělsko tehdy bylo královstvím, nad nímž slunce nikdy nezapadalo. Kolonie totiž mělo naprosto všude. A také bylo mocností, která tak trochu diktovala evropskou politiku. I v Praze.

Císař ?Rudolf II. byl vlastně Španěl taky. A hlavně ho tam vychovali. Na jednom z nejupjatějších a nejsešněrovanějších dvorů, neboť španělská etiketa, to byl tehdy pojem! A tak není divu, že se Praha hemžila španělsky mluvícími dvořany, umělci, vojáky a rytíři. Prý se nám tehdy do češtiny dostalo pár dodnes běžně užívaných slov - především „barák“ (ze španělského „barraca“ - chatrč), a řada vojenských pojmů: armáda, admirál, kapitán, jenerál….

A tak se v roce 1599 se na pražském císařském dvoře objevil šlechtic Don Baltazar Marradas y Vich/Vique, původem z Valencie. Maltézský rytíř a voják celou duší. Když k nám přišel, bylo mu 39 let. Kariéru budoval zdárně. S politickými změnami, pro nás značně tristními, stoupal stále výš a výš. I potom, co se králové a císařové vyměnili. Ještě než Don Baltazar aktivně přispěl k naší porážce na Bílé hoře, odskočil si do války proti Benátčanům. A pak hlavně bojoval za rakouské Habsburky ve jménu protireformace.

Dařilo se mu. Nejen na poli vojenském. Za veškeré zásluhy a jako náhradu za válečné pohledávky mu císařská komora přiklepla v roce 1623 značně zdevastovanou Hlubokou. V té době byl Marradas povýšen do stavu hraběcího a už byl komturem řádu maltézských rytířů. Jak vidno, nezahálel ani na poli duchovním. Jako johanita ale nesměl mít žádné osobní jmění, pročež panství spravoval jménem řádu. Samozřejmě, byl také jako rytíř maltézského kříže vázán celibátem. Ani v této problematice nezůstal pozadu. Pořídil si nemanželského syna Gaspara. Údajně s mladou českobudějovickou vdovou Dorotou, rozenou Öllerovou. Snad měli i dceru, která skončila jako jeptiška na Maltě. Ale hlavně měl Don Baltazar synovce Franciska. O něm bude ještě řeč.

Možná z výše uvedených důvodů si Don Baltazar vymeldoval v roce 1628 u papeže právo, aby mohl spravovat své vlastní jmění. Vyplatil se z řádových povinností jednorázovou a nemalou částkou. A pořád byl v císařské armádě, pod velením Valdštejna. Když Marradas roku 1631 nezvládl saský vpád do Čech, kde bylo jeho vojsko poraženo na hlavu, Valdštejn ho odvolal. Don Baltazar se strategicky uklidil na Hlubokou. A to bylo dobře, jelikož začal budovat a opravovat. Mimo jiné nechal  před zámkem podél hradního příkopu postavit dlouhé hospodářské stavení, jehož průčelí označil nápisem „Fructus belli“ – ovoce války. V podzámčí vznikl panský hostinec Světlá, později zvaný Marradasova hospoda. Objekt už neexistuje, byl zbourán v sedmdesátých letech minulého století.

Ale hlavně a velice rád dotoval Don Baltazar katolickou myšlenku. Sponzoroval nadaci mariánského chrámu v Českých Budějovicích, kde u kostela nechal postavit speciální kapli pro nádherný gotický obraz Panny Marie Budějovické.

A jako protipól katolické lásky k Panně Marii měla jeho vojenská duše, ale hlavně hlava, plné zuby velitele Valdštejna. Pročež se Marradas aktivně zapojil do komplotu proti němu. A tak byl na Hluboké v roce 1634 naplánovan postup proti tomuhle značně kontroverznímu vojevůdci.  No, a když byl komplot dotažen do konce úspěšnou vraždou Valdštejna v Chebu, dostal Marradas 124 000 zlatých jako odměnu.

Císař Ferdinand III. nakonec jmenoval Marradase tajným radou a českým místodržitelem. Pročež Don Baltazar často pobýval v Praze a měl čas na další významný sponzoring. Jde o přebudování luteránského kostela Nejsvětější Trojice v dnešní Karmelitské ulici. Po Bílé hoře ho císař přiklepl španělskému řádu Bosých karmelitánů. A z protestantskeho kostela, s opačně orientovaným vchodem od západu, se stal katolický chrám Panny Marie Vítězné, kterému dnes častěji říkáme Pražské Jezulátko. Jelikož se po celém světě proslavil malou voskovou soškou Ježíška. Mimochodem, také Španěla...

Když Baltazar Marradas roku 1638 zemřel na zápal plic, odkázal hlubocké panství svému synovci Franciskovi, hraběti ze Salentu a Marradasu. V závěti pamatoval i na nemanželského syna Gaspara šedesáti tisíci zlatými. V poslední vůli také nabádal  sveho synovce a dědice, aby postupně rozprodával majetky ležící mimo Španělsko a za utržené peníze skupoval pozemky ve Valencii, v Aragonii nebo v Katalánsku. Nový majitel Don Francisco Marradas se prý ke svým českým poddaným choval hezky a často býval kmotrem jejich dětí. Přání slavného předka splnil až jeho syn Bartolomé. Roku 1661 prodal hlubocké panství za 358 tisíc zlatých Janu Adolfovi ze Schwarzenbergu.

Ač Don Baltazar zemřel roku 1638 v Praze, byl pochován v kapli, kterou nechal vybudovat u klášterního kostela Obětování Panny Marie v Českých Budějovicích. Jako maltézský rytíř byl totiž velkým ctitelem mariánského kultu. O čemž svědčí nádherný votivní obraz Panny Marie Montserratské - jeho slavné krajanky z Montserratu u Barcelony - který věnoval vodňanskému kostelu Narozeni Panny Marie jeho synovec Francisco. V současné době je obraz součástí sbírek muzea ve Vodňanech.

Jak vidno, Španělé se nedrželi jen v Praze. Jeden z nich, Don Baltazar Marradas y Vích, se významně zasloužil o kulturní rozkvět kraje na jihu Čech...

Fakta: zamek-hluboka.eu; muzeumvodnany.cz;

Aktuální červencoví svatí z archivu: sv. Markéta, sv. Máří Magdaléna, sv. Kryštof, sv. Jakub a sv. Anna.