Kde se vzalo slovo ... filištín?

Znám ho od dětství. "Ty můj malej filištíne" říkávala mi máma dost často. Bývala jsem totiž dítkem velmi vynalézavě mluvným. Hlavně, když jsem něco moc chtěla...      

Různé naučné slovníky říkají, že v případě filištína jde o vychytralého jedince, vynalézavého rozumbradu, či toho, co má pod čepicí. Ale dodávají i méně lichotivé významy, jako např.: ignorant, barbar nebo člověk nerespektující umělecké a kulturní hodnoty. A křížovkářské příručky tohle vše zjednodušují na "chytráka na osm".

No, ale kde se tihle Filištíni vzali? Ano, velké písmeno musí být - jde totiž o národ. A dokonce prý tzv. mořský. Ždé mu říkali Pelištim, takže už víme, kde se vzal náš filištín. Dva jeho nejslavnější zrodilce známe všichni - Davidova Goliáše a Samsonovu Dalilu. A jsme konečně u zásadního zdroje informací, kterou je pramáti všech knih a historie: Bible a její Starý Zákon.

Filištíni neboli Pelištejci, jak zní jejich novější název, dobyli kolem roku 1200 př.n.l. jižní pobřeží Palestiny. Zdá se, že sem dorazili z Kréty, nebyli obřezaní, a mluvili indoevropským jazykem podobným mykénštině. A jak už tušíte, velmi svými výboji Židy otravovali a mocné jim komplikovali život. Hlavně v době panování jejich prvního krále Saula. A už jsme u Davida a Goliáše...

Goliáš byl jednu dobu pelištejská jednička. Urostlý bojovník, který měl podle jedněch dva metry, podle druhých měřil metry čtyři. Prostě megačahoun. A k tomu všemu mu enormně přerostlo i ego, neboť se děsně rád kasal. Pořád otravně provokoval židovské bojovníky, když povykoval směrem k jejich táboru. Velmi hlasitě a nadutě je vyzýval na souboj. Až jednoho dne malému pasákovi koz jménem David došla trpělivost. Oznámil králi, že namyšleného Goliáše s Hospodinovou pomocí porazí. Všichni se mu samozřejmě vysmáli. Včetně panovníka Saula. Kdyby tak tušili, že se plácají do kolen před budoucím králem! Nakonec ale Saul usoudil, že zkusit se může všechno a půjčil Davidovi dokonce své  těžké válečné odění. Jenže mrňavý pasáček v něm nemohl vůbec chodit. A tak použil vlastní rozum a šel za Goliášem jen se svým prakem. Cestou si pak nasbíral trochu kamenné munice. Když ho Goliáš uviděl, málem se smíchy potrhal. David ale nezaváhal a hned na první pokus trefil obávaného filištínského megačahouna šutrem přímo do čela a zabil ho. Poté mu jeho vlastním mečem uťal hlavu a donesl ji do židovského tábora jako důkazní trofej.

Od toho dne žil David u krále a jeho popularita rostla. Jak šly roky, David se jednoho dne zamiloval do Saulovy dcery Mikal a chtěli ji za ženu. Jenže nic neměl, takže nevěstu si koupit nemohl. Navíc král Saul o Davida jako o zetě vůbec nestál. Už se totiž začínal jeho rostoucí moci bát. A tak mu vzkázal, že nemá zájem o finance, ale o snížení počtu odvěkých nepřátel. A jako cenu za dceru si vyžádal sto filištínských předkožek. Doufal totiž, že jejich sběr mezi pelištejskými bojovníky David nepřežije. Ale zase se přepočítal. David nebyl žádný troškař a předkožek přinesl dokonce dvě stě. Takže Mikal za ženu dostat musel. A pak se zanedlouho stal i králem...

Tohle vyprávění bylo - nejen díky filištínským předkožkám - spíše maskulinní. Proto si pelištejskou krasavici Dalilu necháme raději na příště. Zaslouží si vlastní prostor, i když to byla pěkná potvora...