Kamarádila s Kryštofem Kolumbem

A obdivovala ho. Ostatní Španěly také. Ale pak jí došlo, o co jim u nich doma jde. Postavila se dobyvatelům se zbraní v ruce, ale už bylo pozdě...

Jmenovala se Anacaona a patřila k Taínům. Její kmen obýval ostrov Ahití už tisíce let. Relativně v klidu, i když se Taínové občas přetlačovali s Kariby, kteří sem přišli až tisíc let po nich. Tu a tam ale dokázali žít i spolu. Nakonec Anacaona (v češtině Zlatý květ) měla za manžela právě Kariba. Jmenoval se Caonabo. Byl kasik (vládce) v oblasti zvané Maguana. I  Anacaona byla vznešeného rodu, protože její bratr Behequio byl  náčelník kraje Jaragua.

Anacaona byla velice krásná a nebývale chytrá. Proslula tím, že ve svém jazyce skládala básně a recitovala je na kmenových shromážděních. Španělský mnich, kronikář a historik  Bartolomé de las Casas o ní napsal: ...velmi pozoruhodná žena, obezřetná, vtipná, usilovná, velmi obratná v mluvě i umění a velká přítelkyně křesťanů...  

Výše uvedené napovídá, že se jednoho prosincového dne roku 1492 objevily u ostrova obrovské lodě. Domorodci nevycházeli z údivu. Je to tak - Kryštof Kolumbus objevil Ahití a hned ostrov pojmenoval La Espaňola (dnes Hispaniola). Načež nastalo nenápadné dobývání. Zpočátku vládly vztahy veskrze přátelské. Inteligentní Anacaona, milující vše nové, byla doslova unešená vysokými světlými cizinci, kteří toho tolik uměli a byli tak odlišní. Neskutečně ji zajímali. A tak se všichni k příchozím chovali s úctou. Vždyť to byli hosté....

Po nějaké době část “objevitelů”, včele s Kryštofem Kolumbem a jeho bratry, odjela referovat katolickým králům - Isabele Kastilské a Ferdinandovi Aragonskému - do Španělska, jaké územní štěstí jejich říši potkalo. Kolem čtyřiceti mužů zůstalo na ostrově v nově vybudované pevnosti La Navidad. A ti se začali chovat, jakoby jim na ostrově všechno patřilo. Opíjeli se, brali si bez dovolení jídlo, znásilňovali domorodé ženy a dívky a hledali zlato, které viděli na špercích místních obyvatel. Na denním pořádku byly rvačky, zabíjení a pokusy o zotročení, jelikož Španělé potřebovali sluhy.

Anacaoně brzo došly všechny okolnosti a taky trpělivost. Přesvědčila svého manžela Caonaba, že už jim nezbývá nic jiného, než se aktivně bránit. Tudíž zaútočit na pevnost, odkud všechno zlo pocházelo. Caonabo se spojil s dalšími kasiky a mohutnou domorodou silou zlikvidoval první španělskou pevnost v Novém světě. Její obránce také - do jednoho muže. A bylo po přátelství...

Kolumbus se do roka vrátil s dalšími konkistadory. Začaly se zakládat nové pevnosti a také první město - La Isabela. A na to byli třeba domorodci. Také na hledání zlata, jich bylo potřeba kvanta. Takže se útlak stupňoval. Pročež Caonabo a jeho spojenci v boji nepolevovali. Mezitím zemřel vládce Jaraguy Behequío a Anacaona coby jeho sestra převzala vládu nad touto provincií. Když Španělům došlo, že jim místní odboj začíná přerůstat přes hlavu, rozhodli se pomyslnému drakovi utnout hlavu. Velitel pevnosti Santo Tomás dostal rozkaz Caonaba zajmout.

A tak se Španělé vypravili do jeho sídla v Maguaně. Ojeda přivezl Caonabovi speciální dárek - železné okovy. Řekl mu, že jde o speciální náramky určené pro vysoce postavené muže. Když Ojeda klepeta Caonabovi nasadil, posadil ho na koně a navrhl demonstrační jízdu kolem vesnice. Aby všichni viděli, jak velkolepě je jejich náčelník okrášlený. Při okružní jízdě začali Španělé se zajatým kasikem nenápadně zvětšovat kruhy, až úplně zmizeli domorodcům z pohledu.

Když domorodci pochopili realitu, okamžitě s vzbouřili. Načež bráchové Kryštof a Bartoloměj Kolumbovi vzpouru utopili v krvavé lázni. A rozhodli, že Caonabo bude odeslán do Španělska jako živý dar, aby katoličtí králové na vlastní oči viděli důkaz dobytí dalšího území v Novém světě. Jenže příroda byla proti - ihned po nalodění se přístavem přehnal hurikán a loď se zajatci šla ke dnu. A Caonabo v řetězech se utopil...

Anacaona se nevzdala ani jako vdova. Naopak - stala se mocnou  a nesmiřitelnou vládkyní. Pokračovala se svým lidem v osvobozovacím boji. Občas přišly i chvíle míru. A jedné takové  využil starosta města Isabela, který se jmenoval Nicolás de Ovando. Ohlásil se vládkyni, že hodlá přijet do Jaraguy v rámci přátelské návštěvy. Anacaona, jak bylo v její zemi zvykem, připravila velkolepé uvítání. Během slavnosti  dal Ovando svým vojákům smluvené znamení. V tu chvíli Španělé zapálili velký společný dům, kde se domorodci zrovna veselili. V nastalém zmatku se podařilo některým utéct, ale většina uhořela. Nejen bojovníci, ale i starci, ženy a děti.

Zmizet se povedlo i Anacaoně, její dceři Higüemotě a synovci Guarocuyovi. Ze svobody se dlouho netěšili. Španělé je všechny pochytali a buď pozabíjeli, nebo zotročili. Malého chlapce Guarocuyu předali již zmíněnému dominikánskému mnichovi Bartolomému de las Casas k pokřesťanštění. Malý dědic byl pokřtěn a dostal jméno Enrique. Později se proslavil pod zdrobnělinou Enriquillo. Neboť navzdory španělské výchově a katolické církvi jednou utekl a postavil se do čela svého odbojného lidu. To už je ale jiný příběh, který také neskončil dobře...

Anacaonu  totiž odsoudili k smrti a roku 1503 oběsili. Mladou ženu, která jen bránila svou zem proti okupantům....