Jmenovala se Mencía Calderón...

... a žila v šestnáctém století. Nedochoval se žádný její portrét a nemá ani pomník. A ten by si vážně zasloužila!

Ale psalo se o ní v několika knihách a stala se hlavní hrdinkou španělského historického televizního seriálu. Aspoň to. Tahleta doňa Mencía byla totiž neuvěřitelně statečná a silná ženská. A pěkně umanutá k tomu. Rozhodla se "dovézt" do právě dobývané Jižní Ameriky tolik potřebné vznešené dámy na úrovni. Jako nevěsty. Aby s nimi mohli conquistadoři založit rodiny a tím i novou, místní šlechtu...

Všechno začalo roku 1535, kdy si dvacetiletá šlechtična Mencía vzala vdovce Juana Calderóna. Taktéž s modrou krví. A vyvdala s ním syna Diega. V oné době Španělsko intenzivně dobývalo Střední i Jižní Ameriku. Nejezdili tam jen vojáci, ale také kolonisté. Čeho se nedostávalo, byly kolonistky. A tak, když byl Juan Calderón jmenován adelantadem pro oblast Rio de Plata, dostala Mencía nápad.

Zde je nutná malá vysvětlující vsuvka ohledně vojenské hodnosti "adelantado". Slovy klasika - je to takový malý překladatelský oříšek. Abychom se nezdržovali - česky je to něco jako "předsunutý dobyvačný vyslanec". A můžem zase zpět k akční doně Mencíe. Tehdy vymyslela onen vývoz nevěst. Jenže, když byly přípravy na dalekou cestu v plném proudu,  roku 1549 Mencía naprosto nečekaně ovdověla. Novým adelantadem se stal mladý Diego, tedy Mencíin nevlastní syn. A v přípravách se pokračovalo, na smutek nebyl čas.

Výprava složená asi ze sta rodin a tří set svobodných mužů a žen, vyplula z přístavu Sanlucar de Barrameda 10. ledna roku 1550. Samozřejmě, že mezi nimi bylo i četné služebnictvo. Mencía cestovala se svými třemi dcerami - Maríou, Mencíou a Franciskou a "velela" skupině šedesáti vdavekchtivých dívek a žen, které jí jejich rodiny svěřily do opatery. Celkem třem lodím velel jako šéfkapitán Juan Salazar, který osobně před lety dobýval Paraguay a roku 1537 založil dnešní hlavní město Asunción.

Cesta probíhala zpočátku klidně. Po krátkém mezipřistání na Kapverdách, pokračovala výprava napříč oceánem k pobřeží Brazílie. Lehké to nebylo. Lidé trpěli mořskou nemocí a později i kurdějemi. A bohužel také umirali. I Mencíe zemřela nejmladší dcera Francisca. Mnozí z těch, kteří se uzdravili, přišli o zuby. Výprava zvládla dokonce útoky pirátů, ale tropická bouře ji rozdělila. Jedna z lodí, na které shodou okolností plul i adelantado don Diego, se ztratila. A když se konečně v prosinci roku 1550 objevila země, tak obě zbylá plavidla ztroskotala na zrádných mělčinách. Skoro všichni se ale zachránili a podařilo se přenést i zásoby. Jenže šlo o ostrov Santa Catarina blízko pobřeží jižní Brazílie. Tady se poprvé většina kolonistů setkala s poměrně nepřívětívými domorodci, kteří výpravu mírně zredukovali.

Mencía a její skupina žen všemu čelily velmi statečně. Nebyly mužům jen klasickou podporou, jak velely zaběhnuté tradice, ale občas musely i bránit tábor se zbraní v ruce. Pomáhaly také při obnově lodi, jelikož ze dvou nefunkčních se stavěla jedna, která by byla schopna další cesty. Také samozřejmě vznikaly nové vztahy, a v rodinách se rodily děti. A dokonce vznešená svatba se slavila! Nejstarší dcera Mencíi, María, se roku 1551 provdala za kapitána jedné ze ztracených lodí, Hernanda de Trejo. A mezi tím vším se pořád obtížně doplňovaly zásoby, odrážely se útoky indiánů a hlavně se čekalo na loď adelantada Diega. Všichni doufali. Nemohli ale tušit, že bouře zahnala dona Diega až do Karibiku. Z pobřeží dnešní Venezuely se dostal do Peru a poté vnitrozemím do bolivijského Potosí, kde se usadil. Do Asunciónu už nedošel...

A Mencía? Usoudila, že někdo velet musí a že je záhodno, aby to zůstalo v rodině. Takže se prohlásila adelantadou. Načež rozhodla, že jediná možnost, jak ukončit strádání, je hnout se dál. Rekonstrukce lodi dopadla dobře, a tak se v červnu 1553 kolonisté dostali k ostrovu San Vicente. Jenže ten už byl obsazený Portugalci. Což byl průšvih, protože mezi Španělskem a Portugalskem nikdy nebyly ideální vztahy. A teď si k tomu všemu ještě společně a rozdílně porcovali jižní Ameriku, aby z ní udělali Latinskou. Pročež guvernér Sousa hned doňu Mencíu a celou její výpravu internoval a nepustil dva roky z ostrova. Některé dívky ztratily nervy a provdaly se za Portugalce, neboť i zde byl velký zájem o "zušlechtění krve". Mencía se nevzdávala a španělského krále bombardovala dopisy, aby diplomaticky vyjednal se svým portugalským protějškem jejich propuštění. To víte, pošta tehdy plula dlouho. Nakonec se to ale povedlo. Všichni konečně odpluli k jihu a brzy se vylodili na pobřeží kontinentu. 

A právě tam roku 1555 založili novou španělskou osadu jménem San Francisco de Mbiaza. Na chvíli se zastavili. Znovu budovali přístřešky, sháněli zásoby a hlavně se museli opevnit. Místní domorodci z nich totiž vůbec nadšení nebyli a dávali to vehementně najevo. Zase jich bylo míň... Ale i radostné věci se děly. Mencía se stala babičkou. Jeji dcera María porodila chlapečka, ze kterého se za čtyřicet let stal nejen nejvýše postavený biskup Peruánského místokrálovství, ale také v roce 1613 zakladatel univerzity v argentinské Córdobě.

Když jednou na pevnost San Francisco de Mbiaza dokonce zaútočili francouzští piráti a málem ji dobyli, padlo rozhodnutí, že nejbezpečnější bude vyrazit do Asunciónu. A tak zůstala osada opuštěná a později zanikla. Když na podzim roku 1555 začala cesta pralesem, řekami a horami, všem došlo, že bude ještě hůř. Přesto, že je vedli indiáni, přišla oslabená výprava o další členy. Pak konečně v květnu následujícího roku dosáhli Mencía, její dcery a zeťové, kapitán Salazar a zbylí kolonisté, svého cíle. Cesta jim trvala šest let. Dorazilo jich asi padesát a polovina z nich byly ženy. A guvernér je přivítal s otevřenou náručí a přidělil jim majetky. Konečně byli v novém domově...

A Mencía? Neví se přesný rok, kdy v Asunciónu zemřela, protože se nezachovala její závěť. Ví se ale, že se dožila požehnaného věku. A taky se říká a ví, že bez ní by ženy nedošly v takovém počtu, protože právě ona - Mencía -  byla duchem a hnacím motorem celé výpravy...

Zdroj ilustračních fotografií: globomedia.es; es.slideshare

Fakta: mujeresenlahistoria.com; wikipedia esp.