Ještě k Jidášovi

Proběhlo maturitní „vzbouření na vsi“. Připomnělo mi jednu úsměvnou historku z minulosti naší rodiny. Z doby, kdy svatí byli ještě tabu.

Nesdílím totiž onen názor, že jde o otázku nemístnou pro téměř dvacetileté studenty. Jen asi kdosi při tvorbě testu pozapomněl, že se teď už tak moc nečte. Nakonec i já mám se svatými zajímavé zkušenosti. Celý loňský rok jsem se na svém blogu věnovala jejich mapování. A setkala jsem se dokonce se „čtenářským“ odporem a poznámkami, že propaguji brutalitu (! - copak já můžu za jejich mučeníčka mučení?) a že dělám zbytečnou osvětu křesťanství. A to mě hodně pobavilo.

A teď k té rodinné historce. 

Mám starší ségru. Obě jsme pokřtěné v Československé církvi husitské, i když byla naše rodina spíš ateistická. Přesto moje sestra chodila v padesátých letech na náboženství do sboru, protože dětem pan farář hezky vyprávěl příběhy z Bible, hodně se zpívalo a chodilo se na výlety. A taky náš táta usoudil (jako velký čtenář), že Bible je základ literatury.  Jenže pak přišla sestra s tím, že by chtěla do pionýra. Školní masáž zabrala a ona toužila být v kolektivu červeného šátečku. Tátovi tehdy zablikalo v hlavě a použil konflikt zájmů k výchově. Řekl dceři, že si bude muset vybrat. Že prostě obojí k sobě nejde.  A ségra si vybrala pionýra. Táta ji z náboženství odhlásil a myslel, že je problém vyřešen.

Jenže jednoho dne přišla devítiletá žákyně s problémem. Po tátovi byla velká čtenářka a zrovna byla ponořena do jakéhosi díla českého klasika. A nerozuměla tomu, proč se o hlavním hrdinovi říká, že je „nevěřící Tomáš“. Byla zvyklá, že táta jí vždy zodpověděl každou otázku. Pročež se zeptala. Jenže rodič se právě navrátil z práce unaven a nenaladěn. O svůj svébytný smysl pro humor ale nepřišel a opáčil: - Víš co? Zeptej s v Pionýru! Pak se to nějak zamluvilo v rámci večeře.

Jenže do týdne byl otec volán do školy. Sestra se totiž v tom pionýru zeptala. A na otázku, kdo jí to poradil, řekla, že tatínek. Ředitelka školy byla naštěstí češtinářka a znala se s tátou ze SRPŠ (vysvětlivka pro mladší ročníky - SRPŠ = Sdružení rodičů a přátel školy). Zeptala se, zda se nezbláznil, mluvit v oné době (těsně po procesech) takhle s dítětem, byť vlastním. Otec uznal svou vlastní blbost, ale otázal se ředitelky, zda si jako excelentní češtinářka (opravdu jí byla) nemyslí, že je hovadina odstřihávat děti od Bible, když je pak nutí číst klasiky. Že se prostě celý život budou setkávat s lidmi ležícími jako Lazar nebo popisujícími Sodomu a Gomoru ve svém okolí.  Uznala jeho pravdu, i když byla věřící komunistka. Ale konstatovala, že oni dva s tím nic neudělají. A celou událost smázla…

Tak si tak v současnosti říkám, jak by asi "soužka" Radová (ona ředitelka) zírala, kdyby viděla, jaký problém řešíme v naší uvolněné době. Dnes, kdy už konečně můžeme číst všechno. A přesto na to mnozí kašlou a pak jsou perplex, když se jich někdo zeptá na jakéhosi Iškariotského. A u maturity, ty brďo…!