Jedna vám najde klíče, druhá byla císařovnou

Ta druhá se jmenovala po té první. A obě nesly krásné jméno Zita.

Dnes zrovna slaví v liturgickém kalendáři. Italská svatá z Toskánska, patronka služebných, hospodyní a poslíčků a také pomocnice při hledání ztracených věcí. Hlavně těch klíčů. 

Zita pocházela z chudých poměrů, a tak už jako dvanáctiletá začala sloužit v bohaté rodině v Lucce. Vůbec se tam k ní nechovali hezky, ale ona byla trpělivá a zbožná. Když nepracovala jako pilná včelka, tak se modlila. Pokud měla volno, šup do kostela. Pokora a zbožnost zabrala, jelikož páni se najednou k Zitě začali chovat hezky a ona stoupala na profesním služebním žebříčku. S modlením nepřestala ani na chvilku. Stala se vyhlášenou kuchařkou a hospodyní. Ale také se vytrvale se starala o chudé -  dělila se s nimi o jídlo a ošacení. Zita prožila a promodlila celý život v jednom domě. Nikdy se nevdala.  

Zemřela v šedesáti letech po pětidenní zimnici. Jelikož po její smrti tu a tam docházelo k zázrakům, její kult sílil. No, a když byla při příležitosti Zitina blahořečení otevřena rakev s jejími ostatky, všichni zírali. Tělo bylo neporušené. Od té doby Zita odpočívá v chrámu San Frediano v Lucce ve skleněné rakvi.

Tak. A po téhle svaté, patronce služek, dostala jméno princezna Bourbonsko-Parmská, dcera sesazeného vévody parmského. Zvláštní jméno jí vybrali zřejmě proto, že se narodila roku 1892 v italské provincii Lucca. Zita byla páté dítě portugalské infantky Marie Antonie z Braganzy, druhé manželky vévody Roberta z Parmy. Celkově byla dítětem sedmnáctým (!) z celkem čtyřiadvaceti (!) potomků svého otce. A teď pozor - z dvanácti dětí, které vzešly z prvního manželství s Marií Piou Bourbonskou-Obojí Sicílie (=dcerou neapolského krále zvaného Re Bomba a sestrou Marie Annunziaty, což zase byla matka Ferdinanda d´Este) bylo šest mentálně retardovaných a tři zemřely velmi malé. Poslední během porodu s matkou. Z manželství druhého se narodilo taktéž dvanáct dětí. Tomu tedy říkám vévodská plodnost…

Zitě se dostalo skvělého vychování a vzdělání. Hovořila plynně šesti jazyky a obětavě se starala o starší hendikepované sourozence. Byla nesmírně hodná a láskyplná. Že by to bylo vlivem její zvláštní patronky? Jenže i Zita měla chatrné zdraví. Dva roky se léčila v různých evropských lázních. Když jí bylo sedmnáct, setkala se při jednom z  takových pobytů jakoby náhodou se švarným důstojníkem. Dvaadvacetiletým Karlem z dragounského pluku z Brandýsa nad Labem. Náhoda to tedy žádná nebyla, neboť tohle rande naslepo spunktovala Zitina prateta Maria Teresa, nevlastní Karlova babička. Pohledný Karel byl totiž arcivévoda, hned druhý v pořadí čekací listiny na rakouský císařský trůn. Jelikož jeho strejdou byl následník František Ferdinand d´Este.

V říjnu roku 1911 byl mladý a krásný pár po dvouleté známosti oddán. Svatby se dokonce zúčastnil jednaosmdesátiletý stařičký mocnář František Josef. Byl natolik naladěn, že dokonce pronesl svatební přípitek. Asi prst osudu - císař nemohl přece tušit, že je na svatbě svého přímého nástupce a že už to nebude moc dlouho trvat…

Mladí manželé žili nějakou dobu v Brandýse a později v Haliči. Karel budoval vojenskou kariéru. Ale stíhal i děti. První syn Otto se narodil 13 měsíců po svatbě. Další dcera Adelheid přišla za necelé dva roky a pak se rodilo jedno dítě za druhým prakticky rok co rok. Celkem jich bylo osm: Otto, Adelheid, Robert, Felix, Carl Ludwig, Rudolf, Charlotte, Elisabeth. Vcelku výkon, když zohledníme, že manželství Zity a Karla trvalo pouhých jedenáct let. 

Teď se vrátíme do roku 1914. Stačí jedno slovo: Sarajevo. Po smrti Františka Ferdinanda d´ Este byl arcivévoda Karel z ničeho nic následníkem. Bylo mu 27 let. A k tomu ještě vypukla válka. Z Karla se stal generál rakouské armády a převzal velení v Jižním Tyrolsku. Pro Zitu byla situace dost komplikovaná, jelikož měla hodně bratrů a ti bojovali proti sobě. Někteří na straně rakouské, druzí byli v belgické armádě. Ona sama měla taky problémy, jelikož se jí v Rakousku jako „francouzské kněžně, jejíž rod vládl v Itálii“ moc nedůvěřovalo. Ale mocnáři Franz Josefovi to asi nevadilo, jelikož Zitu s dětmi nastěhoval do Schönbrunnu a rád si s ní povídal. Až do své smrti dne 21. listopadu roku 1916, kdy ho zkosil zápal plic.

A ze Zity byla císařovna a královna. Česká taky. Císařská korunovace proběhla velice skromně 30. prosince 1916. S ohledem na probíhající válku. S manželem se Zita skoro nevídala, a tak císař Karel nechal mezi Vídní a Badenem, kde velel, zřídit přímou telefonní linku. Manželství po telefonu asi fungovalo i jinak, neboť syn Karel Ludvík se narodil v březnu 1918.

První světová válka skončila, jak skončila. Porážkou Rakouska. Karel se zdráhal abdikovat. Pouze se vzdal podílu na státních záležitostech. Přes noc si ale vše rozmyslel, zřejmě s přihlédnutím k tomu, jak dopadla carská rodina v Rusku. A tak 12. listopadu 1918 abdikaci podepsal. Zita s tím nikdy nesouhlasila a do konce života se považovala za “panovnici z Boží milosti“.

No a už v březnu následujícího roku zamířila excísařská rodina do exilu. Majetek jim zkonfiskovali. Zita neustále tlačila na manžela, aby se nevzdával a pokusil se opětovně získat korunu alespoň v Uhrách. Nezdařilo se. Ze vznešené rodiny se tak stali běženci. Z Maďarska odjeli k Černému moři a odtud odpluli anglickým křižníkem přes Gibraltar na portugalskou Madeiru.

Najednou neměli nic. Navíc Karel onemocněl. Dostal španělskou chřipku, která přešla do komplikovaného zápalu plic. Byl to šok, když 1. dubna roku 1922 zemřel. Zita truchlila, ale převálcovat se nedala. Ještě ke všemu byla zase těhotná - dceru Alžbětu porodila dva měsíce po manželově smrti.

A nevzdala se nikdy. Přes finanční problémy vychovala všechny děti, dopřála jim velmi slušné vzdělání a zařídila odpovídající společenské postavení.  Byli absolutní světoběžníci - harcovali se po Švýcarsku, Španělsku a Belgii.  Druhou světovou válku prožila rodina v Portugalsku, USA a v Kanadě.

Do Rakouska se Zita vrátila až v roce 1982. Jako devadesátiletá, po 63 letech exilu. Návštěvu jí u rakouské vlády vymeldoval španělský král Juan Carlos. Taky Bourbon.

Zita zemřela 14. března roku 1989. Bylo jí devadesát sedm let. Nikdy neodložila smutek za svého císařského manžela. Pochovali ji slavnostně v Císařské hrobce ve Vídni.

A možná se nakonec stane i kolegyní své svaté patronky Zity. Jelikož v roce 2009 vzniklo Sdružení pro blahořečení a svatořečení Zity, císařovny a královny, manželky a matky (1892-1989). Zkoumání je už v běhu, tak uvidíme, zda v zástupu svatých nakonec nebudou Zity dvě…