Jak to bylo s Meluzínou?

Úplné drama. U nás ji známe kvílící v komíně. Ve Francii je ale Meluzína, tedy spíš Mélusine, královnou všech legend. A dokonce i v nich zase najdeme českou stopu.

Ovšem než se dostaneme k Meluzíně samé, musíme krátce a zjednodušeně  probrat její předky. Neboť tahle dáma pochází z poměrů hluboce magických. 

Kdysi dávno ve Skotsku narazil žíznivý král Helinas v lese na studnu. Když se chtěl napít, kde se vzala, tu se vzala, okouzlující víla. Král se do ní na první pohled zamiloval. Ani on nebyl Pressině (tak se jmenovala) lhostejný, a tak se promptně vzali. Jenže Pressina byla tak trochu divně tajnosnubná. Vždycky. Její občasné záhadné chování vyvrcholilo, když přišla do jiného stavu. Varovala svého manžela, že se za žádnou cenu nesmí účastnit porodu. Král to vůbec neměl v úmyslu, takže rád své Pressině slíbil, že tento úkon nechá jenom na ní. Jenže, když přišla manželčina těžká hodinka, přiběhl sluha se zvěstí, že se rodí trojčata. Král zapomněl na svůj slib, vběhl do komnaty ...a viděl.... Což byl průšvih, jelikož rozezlená manželka vzápětí sebrala tři novorozené dcery - Meluzínu, Plantinu a Melioru - a odešla od krále ke své sestře Morganě na Avalon. Ano, na TEN Avalon krále Artuše. A král Helinas zůstal sám. Šly roky, a když bylo dívčímu triu patnáct let, seznámila je matka s jejich původem. Holky natolik vytočila otcova přítomnost při jejich zrozeni, že si za ním došly a za trest ho zlým kouzlem nechaly pohltit skálou. Když se matka Pressina dozvěděla o sesterské otcovraždě, potrestala své dcery na celý život. Sobotní metamorfózou. V onen den se pravidelně Plantina měnila v draka, Meliora v krahujce a  Meluzína se od pasu dolů stávala hadí ženou.

A jsme u naší dnešní hlavní hrdinky, na kterou čekal její vlastní osud. Ve Francii.

V Poitou zrovna vládl vévoda Emmerich, který se kamarádil s jistým Raymondinem. Ti dva se rádi bavili lovem. Až jednoho dne  při takové lesní taškařici napadl Emmericha rozzuřený kanec. Raymondin se tak usilovně snažil přítele zachránit, až ho nešťastnou náhodou zabil i s kňourem. Pak bez sebe hrůzou utekl z místa činu, bloudil lesem a snažil se  přijít na to, jak fatální omyl vysvětlit vévodovým synům. Najednou uviděl lesní pramen a došlo mu, že má strašlivou žízeň. Měl štěstí, jelikož stál u kouzelné Studánky žíznivych, kterou zrovna obhospodařovalo magické sesterské trio. Meluzíně se zželelo zoufalého Raymondina a dala mu nejen napít, ale přispela i sofistikovanou psychoterapií a radou, která ho dostala z problému. Najednou Raymondin věděl, jak podat a vysvětlit nepovedenou záchrannou akci. A byl za to Meluzíně natolik vděčný, že se do ní na fleku zamiloval. A zanedlouho si ji vzal. Musel jí ale před svatbou slíbit, že kdykoliv bude ona v sobotu v lázni, ponechá jí soukromí a za žádnou cenu se na ni nebude dívat. Žili spolu šťastně na novém hradě jménem Lusignan, který Meluzína postavila vlastní magickou silou. A měli spolu deset synů. Ti ale byli trošku divní, jelikož všichni měli nějak postiženou tvář. Namátkou: Urien měl krátký obličej a jedno oko zelené a druhé červené, Antoine měl ve tváři znamení ve tvaru a barvě lví tlapy, Guyon měl jedno oko níž a druhé výš a Reynaud měl zase oko jen jedno. Nejhorší z bratrů byl Horribel, naprosté ztělesnění zla. Však taky v období od svého narození do dovršení čtyř let oddělal čtyři chůvy...

Jak už jsem uvedla, Raymondin s Meluzínou žili léta šťastně. Až do jedné soboty, kdy Raymondin nevydržel a juknul do lázně. A uviděl svou krásnou ženu coby polohadici. Někdy se dokonce uvádí, že Meluzína měla hadí ocasy dva. Místo nohou. Raymondin dlouho mlčel. Ale jednoho dne, když Horribel zase vyváděl, obvinil Raymondin Meluzínu, že to má syn po ní. Nazval ji odporným hadem, který špiní jeho urozený stav. Jen to vyřkl, viděl v manželčině tváři, že je zle. Litoval, omlouval se, ale bylo pozdě. Meluzína se změnila v okřídleného hada (draka) a vyletěla oknem. Třikrát obletěla hrad, třikrát příšerně vykřikla a zmizela v dáli...

Pak už se na Lusignan vracela jen jako přízrak, aby předpověděla něčí smrt. Kvílením. Privilegia prvního v řadě se dostalo Raymondinovi. A století za stoletím v tom Meluzína pokračovala. Prý ji na Lusignanu vídají dodnes. 

A Meluzíniny synové? Z několika z nich se stali králové: z Uriena kyperský, z Guyona arménský, z Antoina lucemburský a z Reynauda český. Tak se z Meluzíny stala pramáti významných královských rodů.

Za to, že nám legenda o Meluzíně zůstala dodnes, vděčíme hlavně vévodovi Jeanovi z Berry, synovi Bony Lucemburské, tudíž vnukovi Jana Lucemburského. Co byl po babičce Elišce Přemyslovně tak trochu Čech. Prý byl velice pyšný na to, že pochází z rodu českých králů. No, a právě on, spolu s bratrancem Joštem Moravským (dalším synovcem Karla IV.), objednal u  spisovatele Jana z Arrasu sepsání příběhu o Meluzíně. A tak mezi léty 1387-1394 vznikla Chronique de Mélusine, velkolepé a přeslavné dílo, první o ní v próze. A důvod objednávky? Už tehdy frčely rodokmeny. A hlavně bylo žádoucí mít mýtického předka...

Pak už šla legenda světem a v ústním lidovém podání začala žít svým vlastním životem. U nás dostala trochu odlišnou podobu, takže naše prababičky házely naříkající Meluzíně z okna hrst mouky, aby mohla nakrmit své plačící hladové děti. Kousek francouzské Meluzíny najdeme v Bílých paních, které periodicky bloudí po českých a moravských hradech. Také ony často předpovídaly smrt...

Meluzína se stala i jakousi múzou - pronikla do literatury, hudby, výtvarného umění a heraldiky. A to vše, díky Jeanovi z Berry, synovci našeho Otce vlasti. Další malá česká zásluha na světovém kulturním poli...