Jak jsem potkala koně

A hned Achal-Teke. Na statku v našem sousedstvi tohle vzácné plemeno koní chovali.  Byli nádherní. Zprvu jsem stádo obdivovala jen v ohradě a z dálky.

Bahar s Almazarem

Tehdy bylo velké sucho. Přesto na naší zahradě, jak už je u nás dobrým zvykem, tráva rostla jako splašená.

A toho si všimli majitelé koní a požádali nás o pomoc. Většinu trávy kolem statku už měli spasenou.

Byli jsme nadšeni. Zrovna nám začínala dovolená. Bylo vedro a vyhlídka pravidelného sekání nám kazila náladu. Už jsme se těšili na romantiku s koňmi na zahradě, která by nám měla dopomoci    k vyholenému pažitu.

Zpočátku jsme fungovali jako jakýsi Klokánek či záchytný domov pro matky s dětmi. Jako první k  nám přišla  Bahar. Kobylka se hříbětem Almazarem. Velmi rychle si u nás zvykli, a tak druhý den přibyla ještě Berenji a později další, už odrostlé hříbě Butterfly.

Nikdo z nás neměl s koňmi žádné zkušenosti,  a přesto jsem se s nimi rychle sžili. Achaltekinci jsou nesmírně vnímaví koně a nějak to asi předávají. Jejich přes tři tisíce let staré plemeno pochází z Turkmenistánu. Středověcí kočovníci o ně pečovali jako o poklad a pokládali je za členy rodiny.      A tak mají achaltekinci propojení s lidmi v krvi.

Téměř ihned jsme jich přestali bát a vytvořili si s nimi pouto. Hlavně já s Berenji. Od chvíle, kdy k nám přišla a podívala se mi do očí, zahořela ke mně láskou. Bylo to něco nevídaného. K nikomu z naší rodiny se tak nechovala. Jakmile jsem jen vystrčila nos ze dveří, ozval se dusot a Berenji se běžela ke mně tulit. Členové rodiny se při pohledu na nás velmi bavili a neustále mi notovali: Když se zamiluje kůň ...

S tím tulením to ale někdy byl problém. Jednou mne Berenji natlačila na stěnu stodoly, kde nebylo úniku. Zřejmě v pudu sebezáchovy mi okamžitě hlavou proběhly  všechny budovatelské filmy se zemědělskou tématikou, které jsem kdy shlédla a mocným hlasem statkářky (s malou dušičkou) jsem zavelela : - Ustup! -  A Berenji  poslechla na slovo. Moje pouto k ní se rázem prohloubilo.

Také jsme si museli zvyknout na situaci, že kdykoliv jsme vyšli ze světnice, mohli jsme v předsíni narazit na koňskou hlavu. Achaltekinci jsou totiž velmi zvědaví. Ale nutno poznamenat, že  Bahar i její sestra Berenji také moc dobře věděly, odkud pochází jejich milovaná mrkev.

Jen s tou trávou to nebylo, jak jsme si představovali. Učené knihy dí, že achaltekinci  jsou velmi skromné, odolné a vytrvalé pouštní plemeno. U nás to zrovna předvádět nemuseli. Nejvíc jim totiž chutnala vedrem vysušená kokoška pastuší tobolka rašící ze zápraží a vypleté bejlí, které si tahali z odložených košů. Na pastvu jsme je museli honit.

S Almazarem byly mírné potíže. Zlikvidoval nám veškerou květinovou výzdobu na stojanech, jelikož se o ně vytrvale drbal. S naší jezevčicí Fridou neúnavně bojovali o prestiž. Ona na něj pořád ňafala a on ji párkrát nakopl. Dále pak se Almazar naučil otvírat zahradní kohout, ale zavírat vodu ho už nebavilo. Jeho matka a teta chodily jak baletky, jen on dupal po růžích, kterým předtím sešrotoval všechna poupata. Dostal sice přezdívku Conan Ničitel, ale vše mu bylo vždycky a rázem odpuštěno, jelikož vypadal jak hříbátko z pohádky.

Když jsme začali suplovat i domov důchodců - přišel k nám přestárlý hřebec Seyran - situace se přece jenom obrátila  k lepšímu. Seyranovým zvykem bylo pást se vleže. Byl to neuvěřitelný pohled. Totální idylka. A zřejmě byl i labužník a nakazil tím ostatní, jelikož  tráva  začínala konečně viditelně ubývat.

Nic netrvá věčně. Jednou přišel čas, kdy z naší samoty achaltekinci odešli i se svými pány. Nezůstaly jen vzpomínky. Bylo to setkání, za které jsem vděčná, protože :

Když Bůh stvořil koně, řekl nádhernému zvířeti: "Tobě rovného jsem neudělal. Všechny poklady světa leží mezi tvýma očima." (Korán)