Trochu vošajslich titulek v době, kdy u nás kdeco hoří a za humny taky. Dokonce i Notre-Dame. Ale jinak to nejde. Já se totiž stěhovala...
No, řeknu vám, že v mém věku je to rána nejen do psychiky. Už i proto, že furt dokola posloucháte onu okřídlenou větu, že ..."lepší vyhořet". Tolik k titulku...
Přípravy na nomádování mě zasáhly natolik, že i blog šel stranou. Nechtěla jsem tu pofňukávat, jak hrozně se mám a jaká protivenství mi osud postavil do cesty. To víte, stěhovala jsem dvaadvacet let života z Libně do Vršovic. Den D kulového blesku se odehrál přesně před měsícem, takže dneska už mám ten správný odstup a mezi krabicemi dokážu žít s úsměvem idiota. My to snad nikdy nevybalíme...
Ale jsem studnice funglnových historek. Už jste například před stěhováním stěhovali dvoumetrovou garnýž, když nemáte auto? Nedoporučuju. Musela jsem ji dodat do nového bytu před termínem kvůli probíhající rekonstrukci. Ve stylu "línej se strhal" jsem nehodlala převézt pouze garnýž, ale i několik dalších nutných báglů. Tramvaj tedy logicky odpadla hned. Ve všední den byli kamarádi s autama v práci. Zkusila jsem několik taxislužeb. Jedna mě poučila, že musim garnýž připevnit na paletu. Tu jsem neměla a nešla bych do toho, i kdybych ji měla. A tak jsem pátrala dál. Na jiném dispečinku jsem zahnala do úzkých slečnu operátorku požadavkem, zda by mi mohla poslat vůz, kam bych se vešla s dvoumetrovou tyčí. Po mých dalších překotně zpřesňujících dotazech na mě ječela, jak to má vědět, že prý já musim vědět, co vezu. Nevzdala jsem se. Nakonec jsem objevila záchranného anděla v nákladním taxíku, který se celou cestu z Libně do Vršovic hlasitě bavil faktem, že jsem jeho rekordně nejmenší náklad...
A tak jsem tu po přestěhování zas. Blogerské perutě - dočasně zakrnělé - mi narůstají. Tešte se, bude to hustý... :-)
