Horor v rodině "pekařova císaře"

V nemanželské rodině. Nešťastný příběh choromyslného prvorozeného syna císaře Rudolfa II.

Rudolf II. se nikdy neoženil, jak známo. Ženy ale měl rád a jednu asi opravdu hodně. Však s ní taky vyvedl šest dětí. Někdy se dokonce mluví osmi, ale možná je to jen drb.

Ona žena se jmenovala Kateřina Stradová. Půvabná dcera Jakuba Strady, italského dvorního antikváře. Kateřina nebyla jen krásná, ale prý i třeskutě chytrá. A  musela mít nesmírné kouzlo, jelikož přelétavý a nervově labilní císař se k ní pořád vracel.

Když se narodil jejich první syn (asi 1585) bylo Kateřině osmnáct let a Rudolfovi třiatřicet. A tatínek prý měl velkou radost. Synovi vybral vzletné jméno Julius Ceasar. Druhá část jména d´Austria byla již dána. Takový přídomek dostávali levobočci z habsburského rodu.

Další zaznamenané děti z tohoto svazku se jmenovaly : Matyáš (dali ho na na vychování do jezuitského kláštera ve Štýrském Hradci),  Carlos (později důstojník, který bojoval s Turky i ve Třicetileté válce), Karolína (tu provdali za jakéhosi hraběte z Courtenay), Dorothea (šla za jeptišku do Madridu) a Alžběta (také jeptiška, ale ve Vídni). Všichni samozřejmě d´Austria.

Největší naděje vkládal císař do Julia Caesara, zvaného také po španělském vzoru Don Julio. Jenže, jak synek rostl, objevovaly se prazvláštní povahové rysy. Dítě mělo poněkud sadistické sklony. A horšilo se to s věkem. Císař, který měl taktéž se svou psychikou vážné problémy (údajně po prababičce španělské královně Juaně, zvané Šílené), pořád věřil, že z toho Don Julio vyroste. Opak byl pravdou. Mladík měl záchvaty vzteku, obtěžoval mladé dívky a navštěvoval nevěstince, kde trýznil prostitutky. A nezřízeně se opíjel. Pak se choval ještě brutálněji.

A tak namísto na vychování do Španěl, poslal Rudolf II. svého levobočka do Gamingu v Horních Rakousech. Oficiálně se to tam tvářilo jako kartuziánský klášter, ale v podstatě šlo o polepšovnu s tvrdým režimem. Don Julio nesměl dostat ani kapku alkoholu, vzali mu zbraně a musel dodržovat střídmost v jídle. Prý měl denně nárok na „pouhých“ dvanáct chodů! Jak to asi vypadalo v normálu? Dálepak  neměl mladík  žádné finanční příjmy a nesměl se stýkat s okolním světem. No … a vydržel tam jenom čtvrt roku.

Donu Juliovi se prostě nějak podařilo se z polepšovny dostat. Usídlil se na Českém Krumlově, který jeho císařský otec před pár lety zakoupil od Petra Voka.  A začal řádit. Bohužel neuvěřitelně. Utápěl se v alkoholu a vyrážel na noční toulky městem. Žádné děvče si před ním nebylo jisto. Různé bitky byly na každonočním pořádku.  A tak si krumlovští konšelé dodali odvahy a sepsali list, kde si císaři stěžovali na chování jeho syna. Dokonce v něm jemně upozornili, že by také krumlovští občané mohli vzít spravedlnost do vlastních rukou…

Dopis se k císaři zřejmě vůbec nedostal.  Nepřešel přes rádce, kteří velmi dbali na to, aby se císař nerozčiloval, neboť to pak vždycky schytali jako první. Takže Don Julio řádil dál. Měl stálou milenku Markétu Pichlerovou, zvanou Mušle. Šlo o teprve šestnáctiletou  dceru krumlovského lazebníka, kterou do postele prapodivného císařského synka strčila její vlastní matka. Lazebnice prostě nebývaly cudné panny… No, máma si asi  myslela, že dcera se bude mít dobře. Velmi se zmýlila. Don Julio neznal míru. Dnes je nám jasné, že trpěl duševní chorobou (schizofrenie), ale tehdy byla jiná doba. A šlo o syna císaře. Všichni se báli.

Jednoho dne se mladík rozzuřil a Markétu strašně zmlátil. Pak ji bodal dýkou a sekal do ní kordem. Nakonec  usoudil, že je mrtvá a  vyhodil ji z okna.  Kronikář Václav Březan o tom píše: „…tak zrasovanou ji z okna vyhodil jako umrlou na skálu. Nepřišla však hodina její, aby se zabila, neboť upadla na smetí a svezla se po něm dolů…“.

Když polomrtvé děvče krumlovští našli v podhradí, zhrozili se. A jelikož Markétin otec byl i ranhojič, dceru se mu podařilo vykurýrovat a zachránit. A vyléčená Mušle už o svém šíleném milenci nechtěla ani slyšet. Jenže -  Don Julio na ni nezapomněl. Žádal, aby mu  ji poslali zpět.  A když otec nechtěl, nechal ho zavřít do vězení. A že prý ho prý klidně popraví.  Ledaže by…

Načež matka a manželka dne 18. února roku 1608 podlehla nátlaku a vydala Markétu podruhé. Don Julio propustil vězně a byl zpočátku velmi šťastný. Bujaře oslavoval.  Brzy se opil a dostal se do konfliktu se sluhou. Zaútočil na něj dýkou a pobodal ho. Sluha se ubránil a utekl. Načež se rozzuřený Don Julio vrhl na Markétu a příšerným způsobem ji zavraždil. Většina ran dýkou a kordem byla smrtelná. Tělo pak zohavoval plné tři hodiny a dostal je do takového stavu, že bylo na kusy. Nikdo se mu v tom neodvážil zabránit, všichni byli hrůzou bez sebe. Prý ještě po sto letech se v „Juliuszimmer“ objevovaly krvavé skvrny na zdech. A prolézaly i malbou.

Druhý den se Don Julio mírně uklidnil, nevěřícně strkal prsty do ran své mrtvé milenky a nakonec dovolil, aby to, co z ní zbylo, zašili do prostěradel a odnesli. Ve dvou bednách…

Až měsíc po vraždě dorazila na Krumlov císařská komise a zděsila se šílené trosky, kterou tam našla. Don Julio se celou dobu od vraždy nemyl, rozbíjel zařízení pokoje, trhal vše na kusy, nádobí vyhazoval z okna a potřebu konal všude kolem sebe.  Sloužící se ho tak báli, že jen vždycky nechali jídlo za dveřmi a utekli.

A tak byl Julius Caesar d´Austria internován do zamřížované místnosti s prevétem (záchodem).  Jeho stav se ještě víc zhoršil - střídaly se jasné chvíle s návaly vzteku a zuřivosti. Polonahý lezl na okno, nohy strkal skrz mříže ven, řval a sám se zraňoval do krve. Roztrhal peřiny a závěsy  a  ucpal prevét. Po strážných pak házel nejen jídlo, ale i své výkaly. V místnosti byl neskutečný puch a z Dona Julia se stávalo monstrum.

Když zemřel krumlovský hejtman Nigrin, zůstal klíč od cely vězně zapečetěný. Úřední šiml vládl už tenkrát. Než se vyřídilo předání funkce, o Dona Julia se pár týdnů nikdo nestaral. Jen mu občas šoupli něco k snědku skrz mříže. Místnost vypadala příšerně - hnijíci zbytky jídla, zdemolované zařízení a všude výkaly, ve kterých se don Julio s oblibou válel.

Poté se císařský lékař Mignoni, hofmistr Cákl a nový krumlovský hejtman Turnovský pokusili o jakous takous opateru a léčbu. Především se snažili Dona Julia trochu zcivilizovat. Koupali ho v bylinách, i když se urputně bránil. Na vlastní nebezpečí mu stříhali přerostlé nehty, kterými se šílenec  sám zraňoval. Zpočátku byli mírně úspěšní, ale pak je Don Julio začal nenávidět a vše se vrátilo do starých choromyslných kolejí.

Zhruba po roce internace, počátkem léta roku 1609 Dona Julia vysvobodila smrt. Zřejmě se udusil vlastní krví poté, co mu praskl absces v krku. Nebo možná zemřel na rychlý zápal plic či sepsi způsobenou zmíněným vředem. Na Krumlově se důvodem jeho skonu asi moc nezabývali, zřejmě byli rádi, že je konec i jejich trápení.

Dona Julia pochovali v minoritském klášteře v Českém Krumlově. Paradoxem je, že po vraždě tam pochovali i jeho oběť Markétu. Podle dochované instrukce k pohřbu se ví, že pro Dona Julia byl vybudován provizorní hrob – byl jen přizděn ke zdi. Asi se počítalo s tím, že ostatky budou později přeneseny. Ale nestalo se tak.  Hrob v průběhu let upadl v zapomenutí a dosud nebyl nalezen…

Ale na smutný a hrůzný příběh císařova syna se bohužel nezapomnělo. Navždy zůstane černou kaňkou na krásném obraze Českého Krumlova…