Dvanáct Skotů sedí kolem mísy řízků a hoduje. Na míse zůstane poslední jediný exemplář. Najednou zhasne světlo. Ozve se příšerný řev. Světlo se rozsvítí. Na posledním řízku je položena ruka a je probodena jedenácti vidličkami.*******************
Sopa de médula - jako důkaz
Víkendy a prázdniny svého v dětství jsem prožívala na chatě. Bez elektřiny, tedy i bez ledničky, televize a podobných vymožeností. Romantika petrolejových lamp, másla plovoucího ve studené vodě a pravidelného přísunu kyselého mléka. Zásoby jsme uchovávali v malém sklípku, který jsme sami vykutali ve skále.
Náš táta miloval rybičky. Olejovky v jakémkoliv pojetí. A tak jsme je často večeřeli. Jejich přípravu si táta vždycky vychutnával. Jednou se vnořil do sklípku, vyndal si cibulku (té muselo vždycky být hodně), plechovku olejovek a začal jeho rituál. Cibulka nadrobno, rozmačkat rybičky, pár kapek citronu, nakrájet chleba a už se hodovalo. Druhý den ráno se do sklípku vnořila máma, chvíli něco hledala a pak se otázala, zda někdo někam nedal cibulky černých tulipánů, které tam byly uloženy od podzimu. Chtěla je slavnostně zasadit na čestné místo. Černé tulipány, to byla tehdy vzácnost! Druhý rodič se opatrně zeptal, zda náhodou nebyly v plechovce od čaje. Byly. Pročež táta suše konstatoval, že už chápe, proč mu včera ta cibulka připadala nějaká vyšeptalá…
Měli jsme známého, který po únoru 48 emigroval do Austrálie. Živil se tam zpočátku jako námezdní síla. Putoval mezi farmami a občas někde zakotvil na delší dobu. Rád a dobře vařil a jak nám vyprávěl, občas se toho i chopil. Jeho zaměstnavatelé pak byli z české kuchyně u vytržení. Když uvařil ovocné kynuté knedlíky, rodina farmáře seděla kolem stolu a žasla. Paní domu se ho nechápavě zeptala : Prosím tě proboha, jak jsi jenom ty švestky dostal dovnitř té koule?
Kdysi jsem několik let žila v Mexiku. Jednou jsem byla s kolegou a jeho manželkou na služební cestě v Guanajuatu. Krásné středověké město, proslavené nejen mumiemi z místního hřbitova a divadelní tradicí, ale i výbornou regionální kuchyní. Z naší trojky jsem na tom byla se španělštinou nejlépe, a tak jsem u oběda překládala velmi slibně vyhlížející jídelní lístek. U jedné z polévek jsem ale byla v koncích i já. Sopa de médula. Polévka z méduly? Měla jsem pocit, že jsem to slovo už slyšela. Chvíli jsme hloubali, ale pak jsem to rozčísla. Nebudeme ze sebe dělat blbce a složitě se vyptávat. Jelikož jím všechno, prostě si to dám a uvidíme. Když polévku přinesli, žasli jsme. Kolega povídá : „Hele, plavou ti tam banány! Jinak ale vypadá jako gulášová“. Ochutnala jsem domnělý nakrájený banán a v tu chvíli mi to došlo. Jím sice všechno, ale co nepozřu je mozeček a podobné krmě. A tohle byla mícha. Hovězí.
Jsem sice gurmán, ale vocaď pocaď …
Sejdou se doktoři a předhánějí se v historkách ze své praxe.
Jeden povídá : -Tak si představte, že u nás na infekci leží chlap, kterej má kapavku, syfilis i AIDS zároveň!
Ostatní se v úžasu ptají : -A co mu proboha mu dáváte?
-Bramboráky, lívance, omelety, bramborový placky …
- Nekecej, a to mu pomáhá?
- Ne, ale dobře se to strká pode dveřma ….
