Gurmánské historky II aneb Holubí dům

TY MRCHO JEDNA, JESTLI OKAMŽITĚ NESLEZEŠ, TAK ZA TEBOU NA TU HRUŠKU VYLEZU A ZA TREST TĚ TAM PŘIVÁŽU NA CELOU NOC! – řval šeptem na svou šampiónku můj ex. Byl vášnivý holubář a jeho holubice přiletěla ve skvělém čase z Německa.  Závod ale ještě neskončil - bylo nutno prohnat hodinami identifikační číslo z jejího kroužku. Což ovšem znamenalo dostat se k její noze, nejlépe ihned.

Když jsme s mým ex začali chodit, prošla jsem všemi stupni prověření partnerek holubářů. Od přicmrdávání během čištění holubníku po strašáka do zelí, kdy jsem musela stát uprostřed dvora a mávat hadrem nad hlavou, aby se pošťáci dostatečně prolétali. Vyvrcholením testů byla příprava holoubat.

Když mi jejich mrtvolky přistály na stole, nevěřila jsem svým očím. Naposledy jsem něco podobného viděla jako dítě na vesnici u tety. CO S TÍM MÁM DĚLAT? - tázala jsem se zoufale. OŠKUBAT, VYKUCHAT, NADÍT, UPÉCT! - zněla jasná odpověď. Uhádala jsem pouze vypuštění vykuchání. Ostatní zůstalo na mě.

Co čert nechtěl, ten den duly větry jak na Větrné hůrce. Kymácela jsem se u popelnice na dvoře, klela jak pohan a plivala peří, které ulpívalo nejen v mých vlasech. Hitchcock hadr. Příšerná piplačka, kterou posléze můj ex zhodnotil slovy DOCELA DOBRÝ, ALE NĚJAK DLOUHO TI TO TRVALO.  A jelikož mne miloval, holoubata posléze vykuchal. Další práce, to už byla jen radost. Nejdříve sdílená s Magdalenou Dobromilou, poté s celou rodinou u stolu. Mých prvních pět holoubat! A hodnocení od mého tehdejšího nejdražšího ? TAK TAKHLE DOBRÝ JSEM JEŠTĚ NEJED. Aspoň něco.

Po nějaké době mi přistál na stole bezhlavý, ale zdatný holub s pokynem: NA POLÍVKU! Tak jo. Už jsem se neptala, neškubala jsem poprvé ani podruhé. Můj ex mne tehdy stále ještě miloval, proto i nadále kuchal.  Oběd se blížil, tak jsem milého holuba šoupla do papiňáku a odhadla dobu varu na půl hodiny. Když jsem poté hrnec otevřela, bylo to málo. Přidala jsem další půlhodinu. Holub byl i nadále silně houževnatý, vývar ale velmi slibný. Přestalo mne bavit přidávat půlhodiny a vařila jsem ho v papiňáku další hodinu. I poté se ta potvora podobala pumlíči. Trochu mi docházela trpělivost,  a tak jsem se během oběda  bez polévky (pták se stále vařil) rádoby vtipně svého ex zeptala : KOLIK TOMU TVÝMU ŠAMPIONOVI BYLO? DESET? UŽ HO MÁM V PAPIŇÁKU SKORO ČTYŘI HODINY!

Hrdá odpověď byla  šokující i pro mne :  DEVATENÁCT! ŠKODA HO, MÍVAL DOBRÝ ČASY, JEŠTĚ MOH NALÍTAT, KDYBY SI NĚKDE NEPŘERAZIL TU NOHU! Jelikož jsem věděla, že si ex vede cosi jako plemennou knihu, nepochybovala jsem o jeho slovech ani v nejmenším.

Nu, kdysi jsem našla svůj dům holubí, ale samá romantika to nebyla …