Francouzský „Bál světlušek“ a malá česká stopa v něm

Jedna z největších hrůz, která se kdy na královském dvoře odehrála. Vše se seběhlo 28. ledna roku 1393. A hlavním aktérem byl sám král Karel VI., zvaný Šílený.

No, to už o něčem  svědčí. A ona česká stopa? Francouzský král Karel VI. byl totiž pravnukem českého krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny.Přes svou babičku Bonu Lucemburskou.

Zmíněný Karel VI. byl synem Karla V. zvaného Moudrý a Jany Bourbonské.  Po otci zdědil synek trůn a po matce šílenství. Královna prý byla velice krásná, ale zatížená dědičnou psychickou chorobou.Podle novodobých výzkumů šlo buď o schizofrenii nebo porfýrii. Jiní historici se přiklánějí k bipolární poruše. Jana porodila svému královskému manželovi celkem devět dětí, ale přežily pouze dvě. Následník trůnu Karel a mladší syn Ludvík Orleánský. Psychicky zdravý nebyl ani jeden. Ludvík trpěl „pouze“ depresemi. U jeho bratra to bylo horší.

Jako vládce si Karla VI.  Francouzi velmi vážili a měli ho rádi, o čemž svědčí jeho druhý přídomek Bien-Aimé, tedy Milovaný. Projevy jeho duševní choroby zpočátku zas tak časté nebyly. Kronikáři popisují, jak se u panovníka střídaly stavy neskutečné euforie a hlubokých depresí. Později se přidaly paranoidní bludy a nepříčetné záchvaty.

Poprvé se choroba předvedla v celé své děsivosti při tažení do Bretaně v roce 1392, když bylo Karlovi 24 let. Vzal si do hlavy, že všichni kolem něj jsou nepřátelé a že mu jdou po krku. Úplně se rozběsnil, křičel a v šílenství zabil čtyři muže ze svého doprovodu. Napadl i svého bratra Ludvíka. Přeživším se nějak podařilo krále přemoci a zklidnit, čímž Ludvíkovi zachránili život. A ten bráchovi jeho útok nikdy nezapomněl. Od té doby byli navždy na kordy a neustále provokovali jeden druhého.

Nutno poznamenat, že jako podivín se král choval už předtím. Například když byla roku 1389 korunována jeho manželka Isabela Bavorská francouzskou královnou, zatoužil dozvědět se, co si o jeho ženě myslí lid. Zde malá vysvětlivka - králova manželka byla údajně velice ošklivá a ani za tři roky od svatby se nenaučila pořádně francouzsky. Poddaní ji neměli rádi a obdařili ji úděsnou přezdívkou Prasnice. Takže - král se převlékl za prostého muže, chodil po tržišti a vyzvídal. No a dozvěděl se vše výše uvedené. Pročež se hned na místě strašně rozzuřil, obeznámil přítomné s faktem, že je jejich panovníkem a vyhrožoval sankcemi. Nikdo mu samozřejmě nevěřil a navíc se mu vysmáli.  Došlo ke rvačce, ze které král vyvázl značně pomlácený.

A co se týče Isabely Bavorské - ač nebyla vůbec pohledná, byla prý samý milenec. A jejím největším a nejfrekventovanějším favoritem byl švagr Ludvík Orleánský. Což zřejmě spory mezi oběma psychicky narušenými bratry ještě vystupňovalo.  A zde dodám drb, o kterém jsem už kdysi psala. Ve Francii se objevily spekulace, že národní patronka svatá Jana z Arku nebyla žádná pasačka, ale dítě lásky nenáviděné Prasnice Isabely Bavorské a Ludvíka Orleánského. Což se přetřásá dodnes. 

A teď už konečně k onomu avizovanému bálu. Jeho název je drsně ironický a může za něj kronikář Froissart, který o něm referoval s luxusem všech děsivých detailů.  

Když se v lednu roku 1393 potřetí vdávala královnina nejoblíbenější dvorní dáma, uspořádala jí panovnice rozverný maškarní ples. Každý chtěl nějak překvapit. Král spolu s pěti urozenými dvořany si připravili taneček lesních mužů. Natřeli si šaty kolomazí a vyváleli v koudeli. Vtrhli na scénu v divokém reji a za příšerného halekání. Podle kronikářů vyřvávali obscénnosti a napadali přítomné. Opilí byli všichni, nejen tahle parta chlupatých lesních mužů. Většina diváků vůbec netušila, že král je mezi nimi. A pak se najednou Ludvík Orleánský k roztančeným mátohám přiblížil s pochodní. Možná schválně, možná náhodně.

Následovala strašlivá hrůza. Muži jeden po druhém vzpláli. Královna omdlela, protože svého manžela poznala. Nastal příšerný chaos. Chladnokrevně a velice duchapřítomně se zachovala vévodkyně z Berry, která přes krále přehodila svou vlečku a pomocí mohutné sukně ho včas uhasila. Jeden z „divých mužů“ se údajně spasil skokem do kádě s vínem či splašky (informace kronikářů se liší). Další uhořel na místě a zbylí tři umírali v bolestech dva dny.

Tak neslavně skončil Bál světlušek. A mohlo být ještě hůř, protože když se o události dozvěděl lid, byla z toho málem revoluce. Jak už jsem uvedla, poddaní krále velice milovali a rozhořčilo je, jakému nebezpečí vystavil panovníka vlastní bratr.

Nakonec se vše urovnalo, ale Karla VI. událost velice poznamenala. Přišla další ataka jeho nemoci, která trvala sedm měsíců. Vládce Francie nepoznával svou ženu a odmítal ji, demoloval veškeré zařízení své komnaty, nebyl schopen udržovat hygienické návyky, přestal mluvit a vyl jako zvíře. Ve světlých chvilkách pak upadal do depresí. Prý v této době mu manželka sama přivedla konkubínu Odette de Champdivers, protože s ní samou odmítal jít do postele. Tomu říkám servis…

Přesto ale měl král v letech 1383-1407 s královnou celkem dvanáct dětí. I když se jeho šílenství periodicky opakovalo. A milenka Odinette mu porodila jednu dceru navíc. Z legitimních (toť otázka, vzhledem ke špatné pověsti Prasnice) dětí přežila do dospělosti většina. Pro nás je zajímavé, že z nejstarší dcery Isabely udělali záruku míru s Anglií tak, že ji v šesti letech provdali za Richarda II. Plantageneta. Vdovce, jehož první manželkou byla „dobrá královna Anna“ Lucemburská, česká princezna. Jenže z malé holčičky Isabely, která ještě nemohla být manželkou, byla za tři roky vdova taky. 

V Anglii se vyměnili králové, a když to zase politická situace vyžadovala, poslala tam Francie zase nevěstu - Kateřinu, další královu dceru. Mezitím stále a s různou intenzitou probíhala stoletá válka. No, a když v roce 1415 prohrála Francie bitvu u Azincourtu, dohodl se Karel VI. svým zetěm anglickým králem Jindřichem V. a určil ho jako svého nástupce. Přičemž dauphina Karla, svého syna, z nástupnictví navěky vyloučil. Ten se s tím samozřejmě nehodlal smířit. Smlouvu z Troyes neuznal. Hlavním argumentem bylo otcovo profláknuté šílenství. 

Přesto ještě Karel VI. vjel triumfálně roku 1420 s Angličany do Paříže. A to se Francouzům hodně nelíbilo. Když zemřel anglický král roku 1422 na dyzentérii, zdědil po něm „právo“ na francouzský trůn jeho roční syn. A pak umřel i Karel VI. a Francie se rozdělila. Značná část byla proti Angličanům a povstala. Do jejich čela se postavila právě ona dnes tolikrát zmíněná Jana z Arku.

A z dauphina, při jehož korunovaci v roce 1429 svatá dívka asistovala, se stal král Karel VII., reformátor, který upevnil královskou moc ve Francii.

To už jsme se ale od „Bálu světlušek“ dostali hodně daleko. Ale v české stopě jsme šli pořád...

Fakta: Wikipédia française