Ve středověku měl popularitu zajištěnou. Lidé totiž věřili, že na mor zabírá hlavně on.
Svatý Roch (Rocco, Roque) měl sice k ruce i několik pomocníků - např. sv. Rozálii, sv. Šebestiána nebo sv. Kajetána, ale on byl ten hlavní. Takže morové sloupy, sochy, kostely a kaple jemu zasvěcené vyskakovaly ze země jak houby po dešti. I u nás v Čechách. Hlavně v baroku.
Zapojil se i císař Rudolf II.. Jako poděkování protimorovému patronovi nechal po jedné z epidemií vystavět na Strahově na počátku 17. století kostel sv. Rocha s půdorysem ve tvaru kříže. Za osmdesát let převálcovala příšerná nemoc Prahu znovu. Tisíce obětí si vyžádaly nové hřbitovy. A tak byly založeny ty Olšanské a s nimi i morová kaple sv. Rocha (1682). Půvabná pseudorotunda na Olšanském náměstí na Žižkově.
Roch se narodil v Montpellier ve Francii na samém sklonku 13. století. Když mu zemřeli rodiče, rozdal synek vše co zdědil místní chudině a jelikož byl velmi zbožný, vydal se na pouť do Říma. Jakmile překročil Alpy, narazil na mor. A hned začal pomáhat. Nezůstával na místě, vždy šel tam, kde ho bylo třeba. Tak se dostal až do Říma. Tehdy už se začalo mluvit o jeho léčitelských zázracích, jelikož přežehnával nemocné křížem a ti pak skákali uzdravení z postele. Pak ale - snad v Piacenze - se nakazil Roch sám. Objevil si hlízovité vředy na noze. Proto je skoro na každém obraze či soše ukazuje. Vždy je elegantně nakročen a ukazovákem míří na své mužné stehno. Jelikož se jedná o jeho hlavní atribut.
Činí tak i v Praze v Karlově ulici na domě U Zlaté studně. Fasáda stavby se pyšní několika svatými, ale Roch mezi nimi jaksi vyniká. Má totiž u sebe psa (další atribut), který v obličeji vypadá poněkud jako sysel. K popsanému reliéfu se váže jedna lechtivá pražská pověst, či spíš pomluva světce. Kde se vzala, nikdo neví. Podle ní byl Roch velmi zbožný, a tak když na něj jednou přišlo bolestivé smyslné pokušení, uřízl si varlata a hodil je psovi. Proto je prý pes vytesán s vyboulenými tvářičkami, neboť právě pohltil dvě kouličky ...
Legendární pravda je ale jinde. Ne tak "veselá". Spíš romantická. Když Roch zjistil, že je také nakažený, odešel do lesní samoty na břehu řeky Pád, kde stonal v utajení a úspěšně se samovyléčil. Přežil jen díky psovi, který mu z nedalekého dvorce nosil chléb a vodu v tlamě. Proto ta vyboulená morda...
Ke konci života Rocha dokonce zavřeli na pět let, neboť si mysleli, že je špeh. Pro něj to ale byla možnost k rozjímání a kajícnosti. Prý si vězení docela užíval v každodenních modlitbách. Když ho pustili, nikdo ho nepoznával, jak ho mor a vězení změnilo. Teprve když kolem roku 1379 umíral, poznal ho kněz, který mu uděloval poslední pomazání.
Má se za to, že většina světcových ostatků je pohřbena v kostele San Rocco v Benátkách. Ani my jsme nepřišli zkrátka, jelikož nám Karel IV. samozřejmě zaopatřil nějaké ty kostičky. Jsou uloženy ve Svatovítském pokladu.
Svatý Roch je patronem Benátek a Montpellier. Samozřejmě také nemocnic, lékařů (hlavně chirurgů), nemocných, zdravotně postižených, dále pak truhlářů, zahradníků, automobilistů (ty mu přidělil osobně papež Jan Pavel II.) a představte si, že i psů! Věřící ho dodnes prosí o uzdravení svých domácích chlupatých kámošů, když stonají.
A světec, kterého zobrazují hlavně jako poutníka s holí a svatojakubskou mušlí prý opravdu pomáhá. Asi to bude tím, že i jemu pes pomohl v těžké chvíli života.
Uznejte, že tohle je milejší historka než ta pražská kruťárna s varlaty ...
