České šílenství zvané vánoční cukroví

Už to na mne zase jde. Jak se blíží Mikuláš, mám pocit, že je na čase začít. Upozorňuji chlapy, kteří teď znechuceně od textu odvracejí zrak a sahají po myši, že tohle píšu i pro ně. Abyste konečně pochopili naši neklidnou tvůrčí duši aspoň jednou do roka.  A nakonec jste to hlavně vy, naši muži, kteří nám cukroví odebíráte z plechu ještě horké a o vánocích do vás naše výtvory padají jak Němci do krytu. Jako odměnu na závěr slibuji recept na jeden ze svých majstrštyků, bez kterého už poté nebudete moct žít! Ani vy, moje drahé ženské kolegyně...

Nejsem na sladké. Proto si nerozumím. Každý rok se doma dohodneme, že LETOS SE PÉCT NEBUDE. A pak to na mne přijde. Aspoň vanilkové rohlíčky. Mám totiž pocit, že právě my máme nejlepší recept. Následují zázvorky, protože to je moje výjimka. Ty mám opravdu ráda. A aby nebylo na míse všechno tak "bledý", chtělo by to pracny. A k vínu by bodly  hřebíčkové kartičky a židovský jodenkagar (skořicové sušenky). A už to jede. Jelikož máme ke sladkému celá rodina obdobně ambivalentní vztah, pravidelně po vánocích ukládám krabici do mrazáku, že jako "na velikonoce". Že jako když ho najdem...

Jsem pravidelný předvánoční cukrářský kombajn. Těsta se mi hromadí v lednici, kašlu na šůrování bytu a shánění dárků. Hrbím se nad válem a kmitám s plechy. S pýchou přiznávám, že většinou jsem úspěšná. U nás totiž nikdy nešlo o kvantitu (žádné MÁŇO, LETOS 13 DRUHŮ!), ale o kvalitu. Nepočítáme druhy. Vytváříme skvosty! A to i když se náhodou něco nepovede.

Před lety jsem dlouhodobě žila a pracovala v Mexiku. Přijela jsem tam ke konci podzimu, takže vánočně cukrové volání byla i taková nostalgická vzpomínka na domov. Nakoupila jsem si veškeré ingredience a chlubila se českým kolegům (spíš jejich manželkám), jak už jsem v přípravě pokročila. Starousedlice mne varovaly, že v Mexiku je všechno jinak. Opáčila jsem, že naše rodina má ZARUČENÉ RECEPTY a že teda v tomto smyslu strach vůbec nemám. Jednalo se totiž i o prestižní záležitost. Chystal se vánoční večírek s pohoštěním z vlastních zdrojů. Žádná ženská se nechtěla dát zahanbit.

Tak jsem začala matlat těsta. Jedinkrát v životě jsem se hnala za kvantitou. Vypadalo to nadějně. V pečící den jsem těsta začala tahat z lednice jak králíky z kotce. Vykrajovala jsem, tvarovala a poslouchala k tomu koledy. I slza mi občas ukápla. Když jsem dala péct první plech hřebíčkových kartiček, linula se z trouby neskutečná vůně. Jásala jsem. Pak jsem ale zaslechla jakýsi divný zvuk podobný škvíření. Otevřela jsem troubu a uviděla cosi nepopsatelného. Precizně vykrájené cukroví se roztékalo volně po plechu, libovolně se propojovalo a bublalo. Málem mne šlehlo. Nu nic, řekla jsem si. Další sorty a hlavně vanilkáče to jistí. Vždycky jsem byla optimistka.

Nebudu vás zdržovat zbytečným popisem. U rohlíčků to bylo obdobné, jen se roztékaly déle a více voněly. Rozpláclá masa se ale upekla hezky do růžova. U ostatních druhů to šlo jako přes kopírák. Přesto se tu a tam nějaký tvar zachoval.

Zde nutné vysvětlení. České, moravské, ba i slovenské kamarádky měly pravdu. Úplně jiná mexická čokoláda, odlišná konzistence másla,  lepek  v mouce, pekanové ořechy namísto vlašských a  velká nadmořská výška Mexika D.F. udělaly své.

Zírala jsem na tu voňavou spoušť a šrotovalo mi v hlavě. Pak jsem na to přišla. Přinesla jsem si marmeládu a flašku Bacardi, ze které jsem si na kuráž nejdříve mohutně lokla. Uchopila jsem kudlu a jala se rozřezávat beztvaré placky na plechu a přemísťovat je do mísy. Všechny druhy najednou. Zaplácla jsem to marmoškou, štědře prolila rumem, vše uhňácala... a začala jsem válet kuličky. Vytvořila jsem jich snad stovky, ale pouze dvou druhů. Podle obalení. Jedna půlka v kokosu a druhá v pekanech. Nastrouhala jsem ty nejkrásnější, co byly původně připraveny na zdobení išlských dortíčků, které se taktéž roztekly jak protoplasma.

Na večírku jsem vyhrála neoficiální soutěž o nejlepší cukroví. Chlapi z Bacardi kuliček šíleli a jejich ženy si za mnou chodily pro recept. Pokaždé jsem začala : "To si z domova přivezeš osvědčené recepty, tři dny plácáš po večerech různá těsta, pak to vykrajuješ několik hodin a plech za plechem šoupeš do trouby.   Počkáš si, až se ti to rozteče a upeče. Načež vezmeš kudlu a ... " ...a už všechny řvaly smíchy.

Tak to prostě je. Většina slavných vynálezů přece vznikla omylem!

******************************************************

Slíbený recept na závěr : židovské MUSTACUDOS DE MUEZ - Ořechové kuličky  - tradiční cukroví tureckých sefardských Židů (v naší rodině všeobecně zvané "játrové knedlíčky" pro podobnost čistě náhodnou):

250 g vlašských ořechů

90 g cukru

1 vejce

strouhaná kůra z 3/4 pomeranče (nejlépe bio)

3/4 lžičky mleté skořice

Ořechy umeleme (ne moc na jemno), přidáme cukr, vejce, kůru a skořici. Ruce si potřeme vodou nebo olejem, aby se hmota nelepila a uválíme kuličky velké asi jako vlašský ořech. Kousek od sebe - při pečení se trochu zvětší - je klademe na pečící papír položený na plechu. Pečeme cca 25 minut v troubě vyhřáté na 18O stupňů. Raději je ale bedlivě hlídejte, někdy jsou hotové dřív - hlavně v plynových troubách.

Nechť se příprava daří. Chutnat vám určitě budou! A jak voní !