Možná ano, ale byl by jiný. Možná by nebyl básník. Co když z něj básníka a skvělého žurnalistu udělal právě francouzský šmrnc? Zděděný. A nebo taky ne a Jan Neruda byl Čech jak poleno.
V jeho případě totiž platí se vším všudy latinské úsloví, že mater semper certa, pater incertus est - tedy, stručně řečeno - že "otec nejistý".
A tak alespoň jistě víme, že minimálně z polovičky byl Neruda Čech. Po mamince Barboře. A ta druhá půlka byla buď taky česká (po Antonínovi Nerudovi) nebo možná francouzská. Po Joachimu Barrandovi.
Raději to vezmeme od začátku. Musíme do Francie. Když tam totiž v roce 1830 došlo k tzv. Červencové revoluci a král Karel X. musel z domoviny uprchnout (dokonce v ženském převleku!) do Anglie, prchal s ním i dvůr. Nejdříve do Anglie a Skotska. Pak všichni harcovali sem a tam Evropou. Sesazený francouzský král žil nějakou dobu i na Pražském hradě. K jeho dvoru patřil také Antoine Héraclius de Gramont, vévoda de Guiche (vpravo). A ten si najal české služebnictvo. Mimo jiné zaměstnával i jistou Barboru Gebertovou, t.č. mladou vdovu. Členové francouzského dvora se mezi sebou čile navštěvovali, a tak se asi poprvé setkali - stavební inženýr Joachim Barrande, vychovatel Jindřicha de Chambord, vnuka francouzského krále (vlevo) a služka Barbora, jeho pozdější dlouholetá hospodyně. A zřejmě se neviděli jen jednou či dvakrát...
Ze služky Barbory se mezitím stala paní Nerudová. Zřejmě z rozumu se podruhé provdala za téměř padesátiletého vdovce, vojenského vysloužilce Antonína Nerudu ze Zásmuk. Peněz moc nebylo (trafiku si pořídili až později), a tak přijala novomanželka místo hospodyně u svého známého Joachima Barranda. Jelikož toho už dospělý princ de Chambord (a později úplně poslední francouzský král z rodu Bourbonů) jmenoval správcem svého majetku. Finančně dobře zajištěný Barrande se konečně mohl věnovat naplno svému koníčku - paleontologii. Té naprosto propadl při vyměřování pražsko-lánské koňské dráhy. Železnice nikdy nevznikla, ale výzkumné výkopové práce vydaly netušené podklady - silurské trilobity.
Barrande (vlevo) si v domě U tří hvězd na Malostranském náměstí zařídil svou vlastní domácnost, kde vládla česká Babette. Tak Barrande Barboru oslovoval. Později ji prý překřtil na "bábinku", i když byla jen o čtyři roky starší než on. A jak Barranda vnímali Pražané? Četli jste Nerudova "Hastrmana"? Tak to je on...
Jan Neruda přišel na svět v roce 1834, necelé tři roky po svatbě Barbory s Antonínem Nerudou. Novopečené matce tehdy bylo téměř čtyřicet let. Traduje se, že Barrande byl k Nerudovým vždy velice štědrý. Například už když se Barbora vdávala, dostala od něj cosi jako "věno". A málo to nebylo. Prý i k malému Janovi se Barrande moc hezky choval. Údajně přispíval na jeho studia a později - už v jeho dospělosti - mu financoval cestu do Francie. Že by takový lidumil? Nebo že by špatné svědomí...?
Barbora vedla Barrandovu domácnost dlouhá léta. Svérázný vědec se od ní naučil velice dobře česky. A tak mohl dávat některým svým objeveným zkamenělinám krásná česká jména - např.: tetinka, pantáta, synek, maminka, panenka, spanilá či "nevesta vendita - Prodaná nevěsta". Že by mírně básnický duch...?
Přesto ale svému "možnásynovi" Barrande doporučil věnovat se něčemu praktickému. To když se k němu mladý básník přišel pochlubit s rukopisem sbírky Hřbitovní kvítí. Barrande konstatoval, že verše jsou docela dobré, ale pro český národ by bylo větším přínosem, kdyby se mladík věnoval vědě. Že by dobře míněná otcovská rada...?
Nu, pravdu se asi už nikdy nedozvíme. Do hrobu si ji vzala Nerudova maminka (+1869) i Barrande. Když roku 1883 zemřel, napsal Jan Neruda ve svém fejetonu: Kdykoli si myslím na muže naprosto opravdového a myslitele velikého, tane mi na mysli tvář Barrandova, tvář nesmrtelná.
A své o tom věděl asi i "papírový" otec Antonín Neruda, který zemřel roku 1857. Zrovna v době, kdy Neruda připravoval k vydání sbírku Hřbitovní kvítí.
A tak následně vznikl desetidílný cyklus Otci, kde se syn (?) vypsal z tíhy, která vždy ležela na jejich vzájemném vztahu:
Milovali jsme se, otče,
jak se milovat jen může,
ctili jsme se, drahý otče,
muž jak může ctíti muže.
A přec stála jakás síla
příkré pýchy mezi námi,
že jsme žili jako žijou
dobří, ale chladní známí.
Často o samotě náruč
toužebně jsme rozepjali,
a když jsme se sešli - chladně
proti sobě jsme zas stáli.
No, něco v tom asi bylo, říkám já...
Zdroj: mineral.cz; zásmuky.cz; m. rozhlas.cz; obrázky - internet
