Bojíte se, že vás někdo pošle k psychiatrovi?

Omyl! Musíte si tam dojít sami! Kamarádka Jana má panickou poruchu. I když ji má údajně kdekdo, Jana moc nechce, aby se o tom vědělo. Ale zase chce dělat osvětu, jelikož prošla šokovou terapií ještě před samotnou léčbou. Takže to dělám za ni. Neboť i já žasla!  

Už od jednadvaceti let Jana trpěla záhadnými nevolnostmi, závratěmi, utíkala z tramvají, nemohla do metra a dělalo se jí zle, když byla v davu. Pak začaly její stavy přecházet do takového bušení srdce, že se Jana vyděsila a skončila u doktora (následně popisuji lékařskou péči v 80. letech minulého století). Velmi to zkrátím. V podstatě se k ní chovali jako k hypochondrovi a po několikerém horkobramborovém přehazování skončila na kardiologii, kde jí řekli, že to v podstatě nic není. Vegetativní porucha, která se zaléčí Bellasponem.  Lék Janě zabral a po nějaké době potíže zmizely. Tu a tam se opakovaly v cyklu dvou až tří let. Její praktický lékař o problémech věděl, a tak po nasazení Bellasponu se Jana vždy hodila do normálu.

Plynuly roky a najednou se Bellaspon přestal vyrábět. Údajně proto, že byl značně zneužíván narkomany, kterým se zřejmě zalíbilo lítání na koštěti.  Složkou léku byl totiž rulík zlomocný, a to byla, jak známo, oblíbená pohonná hmota středověkých čarodějnic.   Ale Jana zrovna procházela složitými rodinnými problémy a staré potíže se vrátily. Lékař ji informoval, že jiný lék jako náhrada za Bellaspon neexistuje a napsal jí Lexaurin, že by snad mohl pomoci. Jen pro informaci – teď už jsme na přelomu tisíciletí. A tak Jana lexaurinovala, když bylo třeba.  Klidná období mezi vegetativními trablemi se začínala zkracovat. Jana žila jak se dalo a  stala se otrokem svých stavů. Odvolávala dohodnuté schůzky pro nevolnost, utíkala z koncertů a divadel, vystupovala z tramvají. Až takhle docestovala do roku 2010.

Po jednom značně vyčerpávajícím osobním období si chtěla pročistit hlavu a odjela na venkov ke známým. Druhý den ráno (po „probušené“ noci) se pokusila vstát a udělalo se jí tak špatně, že si byla jistá, že má infarkt. Arytmie, silné pocity na zvracení se střídaly s pocity na omdlení. Jak tak všichni řešili dilema, zda volat sanitku či nevolat, udělalo se Janě trochu lépe. Ale přesto bylo rozhodnuto, že se jede do nemocnice do Prahy. Po hodinové cestě už byla Jana jen vyděšená. Na interně si  trpělivě vyslechli její podrobné líčení proběhlé nevolnosti, udělali EKG, rozbor krve a zajásali. Nedostatek draslíku! Pročež Janu odeslali domů po infúzi s minerály a s radou, že nutno jíst banány, brambory a meruňky. A napsali jí Lexaurin. Poté, co jim řekla, že od mládí trpí vegetativními potížemi.

Jana se dala opět dohromady, ale lexaurinovala čím dál častěji. Jedla brambory, meruňky a banány a byla nešťastná, protože tloustla. Špatně jí bylo čím dál tím častěji. Ke svému internistovi se už bála, jelikož tam byla pravidelným akutním kvartálním návštěvníkem. Od draslíku se ustoupilo. K Janě se zase začínali chovat jako k hypochondrovi. Nejen doktoři.  Všichni jí radili, aby na „své stavy“ nemyslela a soustředila se něco jiného. Internista dokonce doporučil zapít vše sklenkou červeného. Občas k tomu připsal Lexaurin.

A zase čas utíkal až do roku 2012. Když už měla Jana popsané vyčerpávající nevolnosti až třikrát za týden, řekla si DOST. Zasedla k počítači a hodila do vyhledávače popis svých problémů. Vlastně měla to štěstí v neštěstí, že na své trable nedokázala nemyslet.  O úzkostných poruchách už něco věděla a svou diagnózu tušila. Takže si ji i vygooglovala. Panická porucha. Dříve zvaná vegetativní. (!) Specializované stránky Janě sdělily, že není jiné cesty než na psychiatrii.

A jsme u toho. Drama konečně vrcholí.

Jana si přes známé sehnala dobrého psychiatra. Pan doktor si vyslechl podrobné vyprávění a střídavě se usmíval a žasl. Především nad líčením opakovaných a bezvýsledných návštěv interny. Při té příležitosti Janu informoval, že je ukázkovým případem panické poruchy z učebnice psychiatrie pro zdravotní sestry. Vysvětlil jí, že panické záchvaty trvají od minut do půl hodiny, takže Jana konečně pochopila, proč se ze všeho vždy oklepala bez následků. Pokud si ovšem odmyslíme nervy nadranc,  zoufalství a pocity bezvýchodnosti.  Závěrem psychiatr Janu potěšil sdělením, že její potíže, pokud se budou řádně léčit, mohou po roce úplně zmizet. Když se dostali k Lexaurinu, který Jana tehdy už brala půl roku (vlastně pod dohledem internisty), byl pan doktor mírně zděšen. Tento lék totiž vůbec vegetativní potíže neřeší a navíc je silně návykový.  Přesto Janu uklidnil, že i to spolu zvládnou.

Zvládají to skoro už rok. Jana je v léčbě a je jí po letech konečně dobře.  Snaží se nemyslet na ty roky, kdy jí bylo zbytečně blbě. Proč se nenašel ani jeden „statečný“ doktor, který by jí řekl, že by měla zkusit psychiatrii? Nu, nebudeme to hodnotit. Tohle vyprávění bylo jen informační.  Kdyby náhodou… A také aby měla Jana už konečně klid, že jakous takous osvětu udělala.