Mám velmi dobrou paměť na tváře i na jména. Ale občas se mi nepodaří obé uvést do souladu a dochází ke komickým situacím.
Před lety jsem šla na koncert Pražského jara do Domu umělců. Ve Smetanově síni byl nějaký technický problém, a tak jsme nebyli vpuštěni dovnitř. Před budovou se vytvořil poměrně velký dav. Jak jsem tak koukala kolem sebe, najednou vidím známý obličej. Nemohla jsem si vzpomenout, odkud dotyčného znám. Naše oči se neustále potkávaly až do chvíle, kdy mne neznámý velice noblesně pozdravil. Kamarádka stojící vedle mne se mne udiveně zeptala, odkud se známe. Odpověděla jsem, že asi z bývalé práce. Zírala mne, jako bych zešílela. A v tu chvíli mi to došlo. Pod tíhou okolností a mého zírání mne pozdravil houslový virtuos Josef Suk!
Další historka je možná o jedné prošvihnuté příležitosti. Počátkem devadesátých let jsem byla na služební cestě v Madridu. Se španělskými kolegyněmi jsme šly pěšky na jednání. Najednou mne začaly upozorňovat na muže, který kráčel proti nám. Holky byly úplně perplex a jedna vypadala, že snad i omdlí. Sám předmět zájmu byl typický připrcatělý Španěl s krátkýma nohama. Alespoň tak jsem ho tenkrát ve svém pošetilém mládí viděla. I ptám se, kdo to je. Odpovědí mi bylo zděšení, že to snad není možný, že ho neznám, že to je ANTONIO BANDERAS! Ani na jméno jsem se tehdy nechytla. Brzy ale bylo vše jinak. Proč jen jsem si ho tehdy pořádně neprohlédla ?!
A závěrem jedna konverzační, potažmo veselá historka z maturitního plesu v Lucerně. Mého vlastního. Psal se tehdy rok 1974 a já byla v plesovém výboru naší školy. Pamětníci mi dají za pravdu, jaké byly tehdy boje o lukrativní místa. Pročež jsem si raději pro zlaté jadérko naší třídy vše náležitě pojistila rezervací opatřenou výrazným nápisem a patřičným štemplem. O to větší bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že nám stůl někdo obsadil. A prohloubilo se, když jsme identifikovali, o koho jde. Jan Kraus, tehdy v našem věku. Slušně jsem dotyčného mladého umělce informovala přátelskou tykačkou, že se asi zmýlil, že stůl je rezervován. Opáčil, že je mu to ale úplně jedno. Na to já, stále klidně, že bude muset místo opustit a začala jsem se ohánět plesovým výborem. Jan Kraus reagoval brutálním sdělením, abychom všechny šly (vy víte, kam). Spolužačka mu poradila, aby tam šel on. Chvíli a dost vytrvale jsme se tam posílali vzájemně. Jelikož jsme byly tři a ženský, závěr je jasný. Vyštěkaly jsme ho. Když velmi načuřeně náš stůl opouštěl, spolužačka Hanka za ním zařvala : Si myslí, že když hrál v Saxáně, že se z něj…(vy víte, co).
Pokud se mne nyní ptáte, zda se znám s Janem Krausem, odpovím vám: Znám i neznám. Prostě, vyměnili jsme si jen pár slov …
