Bláznivý víkend s Fridou

Já tedy nevím, proč jsem ještě překvapená. Nemáme prvního jezevčíka a jsem žena omlácená životem. Už bych měla být zvyklá…

... že by konečně osvícení ...?

Začalo to na pumpě. Ségra vystoupila, že půjde tankovat. Frida jako vždy ostražitě sledovala každý její pohyb. Protáhla o jednu třetinu své už tak dlouhé tělo ze zadního sedadla (a z mého klína) směrem k pootevřeným předním dveřím a snažila se vykouknout. ZASTRČ TEN RYPÁK NEBO TI HO URAZIM! Děla sestra. Cizí pán čerpající benzín u sousedního stojanu nevěřícně zíral na naše duo, neboť se domníval, že pokyn patří mně. Snažila jsem se totiž oknem podat peněženku. Fridu přehlédl. Se sourozencem jsme vyprskly, čímž jsme na tváři samozvaného pozorovatele vyvolaly ještě větší pohoršený údiv. Už bych měla být zvyklá …

Jelikož se nám  tohle nestalo poprvé.  Máme chalupu na trase pochodu Praha-Prčice. V onen čas proudí naší samotou zástupy. Kam se hrabou prvomájové průvody za bolševika. Plely jsme záhon vedle plotu a Frida nám vydatně  pomáhala. To znamená, že  v těsném sousedství  hloubila jámu. Mezitím jsem odpovídaly na laškovné pozdravy a ouvtipce nametených pochodníků (někdy se divím, že vůbec dojdou). Frida maskovaná rybízem se snažila dostat do Austrálie a vydatně samu sebe povzbuzovala i zvukově. MUSÍŠ U TOHO CHROCHTAT JAKO MAMUT?  Otázala se sestra. Procházející turista (vzácně střízlivý) nevěřícně zakroutil hlavou a zřejmě si pomyslel cosi o úrovni rozhovoru dvou dam, neboť na mne vrhl i soustrastný pohled.  A tak bych už měla být opravdu zvyklá …

Zpět do reality víkendu. Ihned po příjezdu na chalupu Frida vystřelila z auta a nadšeným  pobíháním sem a tam si zašprajcla  vodítko pod kapotu v oblasti SPZ.  Nestihla jsem ji odcvaknout. Měla jsem to vzít jako varování a být ve střehu. Při desetiminutovém vymotávání jsem přece měla dost času na ty svoje příšerný scénáře! Proč jen jsem se od nich tentokrát oprostila? 

Kajínková totiž během vybalování  zdrhla. Náležitě jsme se jí nevěnovaly. Pročež následovalo tradiční halekání, chrastění plechovkou s ňaminami a slibování psí many nebeské. Když se psice po hodině přiklackovala obalená bubáky a svízelem, šly na nás mrákoty. Navíc smrděla jak tchoř. Zřejmě se vyválela v nějakém fujtajblu. Nevím, čemu se divím. Na její oblíbené parfémy už bych přece měla být zvyklá ...

Odpoledne jsme šly na houby. Rostou jako vzteklý. Ubránily jsme před Fridou několik hřibů z celkových třiceti, ale nezabránily jsme jí v sežrání mohutné červivé nohy jednoho z nich, kterou jsem odkrojila. V žáru houbařské vášně jsem zase zapomněla, že je naše milunka rychlejší než blesk. Ale na to bych už fakt měla být zvyklá...

Ani v neděli jsme nebyly ušetřeny. Když jsme - opět na houbách - procházely po lesní cestě kolem romantického jezírka, Frida v domnění, že běží stále po pažitu, nakráčela přímo na hladinu rovnoměrně pokrytou žabincem. Setinu vteřiny jsem viděla zázrak chození po vodě. Poté se ozvalo mohutné šplouchnutí a Fridule zmizela v hlubině. Stále na vodítku. Záchranná akce byla více než rychlá a psice taky. Já ječela a táhla a Frida kraulovala. Když se vyplazila na břeh vypadala jak chlupatý krokodýl. Nevěřícně na nás zírala (TY JO, VIDĚLY JSTE TO?) a snažila se zbavit slušivé žabincové sukénky. U nás je prostě možný všechno. Už bych doopravdy měla být zvyklá ...

Proč tedy pořád žasnu a ještě o tom píšu? Když ona je Frida neskonale vděčné téma ...