Adrenalinový návrat do dětství

Nekupujte si turistické hole.  Vyvolávají nebezpečné myšlenky.  A když vás dokonce napadne, že nejlepší bude výlet do vašich dětských let, stopněte to hned!

Vím, o čem mluvím. Na dovolené na Šumavě nám totiž půjčili nordic walking. Šlo o první vzájemné setkání.  I když jsme poté se ségrou Ivanou ráno lezly z postele s výkřikem „zasr….. hole!“,  uzrála myšlenka pořídit si vlastní. Byly jsme tak hezky namožené, že jsme usoudily, že takový stav musí být zdraví prospěšný.  Navíc nám svaly za pár dní v železo ztuhly.

Kauf jsme provedly a staly jsme se majitelkami turistických pomocnic s půvabným jménem  Komperdell. Takže -  komprdelky. A hned jsme začaly se sourozencem kout plány, jak bychom je odpremiérovaly na úrovni.

Napadlo to mě.  Však mi to taky ségra později vyčetla. Že se zajedem podívat někam, kde jsme 45 let nebyly. Do Zálep, kde jsme kdysi mívali chatu.  A tak jsme v sobotu vyrazily. Do míst, kam jsme jezdívali s našima z Braníka vlakem, a poté všichni stoupali serpentinami po Jarovské skále až nahoru do Zálep, kterým se tehdy všeobecně říkalo Károv. I ona cesta se jmenovala jinak. Virlovka. Na paměť továrníka Virla, kterého tam v třicátých letech minulého století zabil šílený střelec. Dokonce i pomníček tam měl. Příběh onoho náhodného střílení lidí se dostal do Hříšných lidí města pražského - povídka se jmenovala Černé rukavice.

Tolik policejní a kulturní vsuvka. Tentokrát jsme ale jely autobusem z Kačerova. Doslova luxus, protože za našich mladých let byl možný jen vlak, pokud jste neměli auto. A my ho neměli. Už cestou jsme žasly nad proměnami venkova v satelity.  A v cíli jsme hupsly do našeho dětství. Některé domy a chaty zůstaly pořád stejné, jen byly nějaké menší. Stromy naopak děsně vyrostly. Jak dnes vypadá „naše“ zahrada a chata, jsme ale nezjistily. Nový majitel obehnal své latifundie vysokou a neprůhlednou dřevěnou hradbou. Ale viděly jsme, že z jedličky, borovic a smrků, které jsme v průběhu let zasadili, se stal les…

A tak jsme si se ségrou rozumně zakázaly emoce a pokračovaly v turistickém úsilí. Komprdelky nám pomáhaly vykračovat za naším cílem. Lesní cestou ke skále, kam jsme se jako malé holky vydávaly na zapřenou, jelikož všem dětem z Károva rodiče zakazovali na skály nad Vltavou chodit, že aby nespadly. Pročež jsme tam samozřejmě chodili všichni. A tak jsme se my dvě vrátily do míst zakázaných dobrodružství. Našly jsme „svou“ skalku, kam jsme chodívaly pozorovat růst konikleců a přírůstky ještěrek. Nastalo kochání a vzpomínání za zvuku šumění vzrostlých stromů (taky bývaly menší), žvýkání řízku a bohužel i rachotu automobilové dopravy směr Zbraslav. Nu, bývalo tu větší ticho…

A já stihla ještě naplánovat, že po sestupu dolů po Virlovce, která se dnes z neznámých důvodů píše „Vyrlovka“, ukážeme ještě našim fungl novým  komprdelkám, jak vypadá Ohrobecké údolí. Vyrazily jsme. Zde nutno podotknout, že Virlovka byla v minulých letech normálně schůdná a že po ní chodily davy. Nahoru i dolů. V pohodě ji zvládla i naše šestašedesátiletá babička, která nebyla nikterak sportovně založená. Se zátěží. Náš táta tudy nosil nahoru drobné kusy nábytku. Když jednou v zimě vyvážel na sáňkách skříňku a sestra ji jistila, otec uklouzl a vypadly mu otěže. Náklad se nekontrolovaně řítil dolů jak z himalájské stráně a zarazil se o stromek. Ségra taktéž, neboť ji sáňky strhly. Táta se řítil dolů mohutnými skoky záchranáře. Ale ke skřínce, kterou hned začal zběsile ohledávat. Ségra úpěla, že si myslela, že jde k ní a že je taky natlučená. Vůdce rodiny tehdy prohlásil, že její rány se zahojí, ale skřínku by musel lakovat znova…

Tolik z mé oblíbené historie. Nyní jsme v současnosti konečně stály na startovním bloku kýžené Virlovky. Zpočátku to šlo. Stihly jsme i zaregistrovat, že Virlův pomníček zmizel. Jenže roky jsou roky a skály žijí svým životem. Najmě opuka. A tak letité zvětrávání udělalo své. Cesta se podobala sestupu z Montblanku. Určitě. I když jsem tam nikdy nebyla, přesně tak si ho představuju.  Hole komprdelky nám začaly překážet. Bodly by totiž mačky a  horolezecké lano. Cesta se stala hodně strmou, všude byly popadané kusy kamení, takže to ujíždělo. Nejhorší ale byly úseky, kde vylezly skalní masivy. Když jsem si na ně sedla, nohy mi vůbec nedosahovaly na schůdný terén.  Ani po zadku se nešlo sesunout. Naštěstí měly skály výstupky, takže jsem sestupovala obličejem k masivu a chytala se okolních římsek. Své tyrkysové hole jsem vždy mrštila dolů. Pěkně jsem je přitom odřela. Začala jsem dokonce fungovat jako horský vůdce a navigovala sestru, neboť jsem byla i průzkumníkem. Obě jsme hlasitě děkovaly České televizi, že tak často opakuje Jak vytrhnout velrybě stoličku. Horolezecké poznatky se hodily. Sestup jsme zvládly za tři čtvrtě hodiny. Kdysi to trvalo tak dvacet minut.

Na jarovském nádraží jsme se zřítily na lavičku. Obě jsme měly křeč v zátylku a nohy se nám klepaly jak strašilkám.  Když jsem po chvíli navrhla klidnou procházku přilehlým Ohrobeckým údolím, prohlásila sestra, že už má mejch turistickejch nápadů dost a vyhlásila stávku. Najednou mi došlo, že jsem byla ze sestupu tak vyjašená, že jsem vůbec nefotila! Řekla jsem to nahlas. Ségra začala ječet, že kvůli mé reportáži se tam vracet nebude a vyhrožovala, že mě probodne svou - taktéž odřenou - purpurovou komprdelkou.

A tak, když jsem se v pořádku vrátila domů, pustila jsem se do googlování. Prostě jsem chtěla důkaz našeho horského sestupu.  Když jsem nějaké fotky našla, došlo mi, kdo k devastaci Virlovky přispěl. Horská treckingová kola! Někteří šílenci Jarovskou skálu sjíždějí. Konečně jsem pochopila výskyt zdánlivě nesmyslných strmých zkratek, které jsme zaregistrovaly. Aby některé skály ti magoři objeli, berou to dolů rovnou po čuni.

A já? Jsem zdravě namožená. Zasr…. Virlovka!