Rusofilové výskají radostí. A stačilo k tomu jen to, že báťuška Putin na dálku vypláznul jazyk na celou severoatlantickou alianci, potažmo na ty ošklivé Spojené státy. K radosti bolševika se letité vymývání hlav opět osvědčilo.
Je přece úplně jedno, že se odvěký nepřítel středo a východoevropských států zase probouzí a zkouší, kam až si dnes může chtivá medvědí tlapa dovolit hrábnout. Je přece úplně jedno, že celá situace náramně připomíná nepříliš v čase vzdálenou vojenskou akci, kterou se tehdy sovětský medvěd postaral o zadupání sebemenších kvítků svobody na území této země. Je přece úplně jedno, že se zase ukazuje, že se této nevyzpytatelné hordě mužiků prostě nedá věřit. Hlavně že se něco (cokoliv) vymklo našim spojencům - a tedy vlastně i nám - z ruky. A tak můžeme zase slyšet a číst nadšené výkřiky, radost marně skrývajících užitečných idiotů, používajících slova o jejichž smyslu při své inteligenci nemají ani páru – fašizmus, terorizmus, imperializmus, kapitalizmus apod. Dokonce bylo možné číst, že je třeba zakročit proti ukrajinským fašistickým teroristům, střílejícím na mírové sbory ruské armády, tedy nedávno ještě místní domobrany s výcvikem a vybavením zvláštních jednotek. Jako argument se používá skutečnost, že přece na Krymu proběhlo referendum. Upřímně řečeno, s pistolí u hlavy budu fakt ze srdce rád hlasovat pro postavení mešity na Václavském náměstí. Myslím že je úplně jedno, jaké je historické pozadí připojení Krymu (a dalších oblastí) k Ukrajině. Je třeba jasně všem medvědům vysvětlit, že v jednadvacátém století je třeba jednat diplomaticky, nikoliv středověkými metodami. Obávám se, že bude-li civilizovaný svět ve strachu před vojenským konfliktem s čím dál drzejším Ruskem neustále couvat, může se rychle dostat do stejně ošemetné situace, ze které se velmi pracně a za cenu obrovských lidských obětí, dostával před sedmdesáti lety. A nezapomeňme, že by tentokrát v povzdálí vše se zalíbením sledoval ještě jeden nepřítel, kterého jsme si hloupě nechali nalézt do našich ulic a měst – islám.
