Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 8. září. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Richard I. Lví srdce, souboje o dědictví v římskoněmecké říši, Antonín Dvořák, Alberto Vojtěch Frič, Jimmie Rodgers, Peter Sellers, Julius Fučík, karpatsko-dukelská operace, 8. září 1968, Ryszard Siwiec, Rádio Svobodná Evropa, František Nepil..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.
Události:
1157 – Narodil se Richard I. Lví srdce, anglický král († 6. dubna 1199)
1198 – Souboje o dědictví v římskoněmecké říši (po smrti Jindřicha VI.) mezi Štaufy (Filip Švábský) a Welfy (Ota IV. Brunšvický) využil Přemysl (byl spojenec Štaufů) k upevnění své moci.
Při korunovaci v Mohuči vydal Filip Přemyslovi listinu, v níž mu potvrdil udělení dědičné hodnosti královské; současně uznal právo české feudality volit si vládce bez vnějších zásahů, uznal i staré hranice českého státu a právo krále na investituru pražských biskupů.
1841 – Narodil se Antonín Dvořák, český hudební skladatel († 1. května 1904)
Antonín Leopold Dvořák (8. září 1841 Nelahozeves – 1. května 1904 Praha) byl jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů všech dob a je světově nejproslulejším a nejhranějším českým skladatelem vůbec.
Jeho symfonické opusy patří ke světové špičce a jsou obvyklou součástí všech významnějších přehlídek symfonické hudby. Síla jeho melodické invence uchvacuje dodnes odborníky i laiky a brala dech i skladatelovým současníkům (je znám Brahmsův výrok: „Dvořákova témata pro vedlejší myšlenky by mně docela stačila i na myšlenky hlavní…“).
Proslavil se svými symfonickými díly a velkými vokálně-instrumentálními skladbami, neméně však i koncertními skladbami a operami. Jedná se o čelního světového představitele tzv. klasicistně-romantické syntézy. Za zmínku jistě stojí i to, že první skladba, která zazněla po přistání na Měsíci, byla Novosvětská symfonie.
Narodil se a vyrůstal v Nelahozevsi blízko Kralup nad Vltavou a Veltrus nedaleko od Prahy (severním směrem). Jeho otec František byl řezníkem, hostinským a také hráčem na citeru. Otec původně pro syna rovněž plánoval práci řezníka. V letech 1853–1856 mladý Antonín pobýval ve Zlonicích, kde se ho ujal místní učitel a varhaník Antonín Liehmann, který odhalil jeho mimořádný hudební talent (hrál na housle, klavír, varhany).
V šestnácti letech tedy Dvořák odešel do Prahy studovat varhanickou školu. Zároveň hrál na violu v orchestru Prozatímního divadla pod vedením Bedřicha Smetany.
Kvůli zvýšení příjmu mladý Dvořák poskytoval lekce hry na klavír. Právě tak se seznámil se svou budoucí manželkou. Původně se zamiloval do své žačky Josefíny Čermákové, ta ale neopětovala jeho city a vdala se později za Václava Kounice. V roce 1873 se Antonín Dvořák oženil s s mladší sestrou Josefy Annou. Spolu pak měli devět dětí, ze kterých tři zemřely ještě v dětství.
Velmi brzo Dvořák začal skladatelskou dráhu. Jeho manželka skladby poslala tehdy výrazné osobnosti hudebního romantismu Johannesu Brahmsovi, který jej posléze doporučil jako skladatele berlínskému nakladateli Fritzi Simrockovi. Pro něho pak v roce 1878 napsal první řadu Slovanských tanců a díky vynikajícím kritikám se rázem proslavil po celém světě.
Rodina Dvořákových byla častými hosty Václava Kounice na zámečku ve Vysoké u Příbrami. Zde Antonín Dvořák bydlel nejprve ve správcovském domě hraběte Kounice, později od něj však koupil špýchar na druhém konci vesnice. Ten nechal přestavět ve své letní sídlo, kde s nadšením sadařil, choval holuby a komponoval.
Úspěšně se uplatnil i jako dirigent svých skladeb. Roku 1884 byl pozván do Londýna, aby dirigoval svou Stabat Mater, vokálně-instrumentální dílo, složené po smrti jedné z jeho dcer. Setkal se s ohromujícím úspěchem a získal tak silné vazby na anglickou hudební scénu, kde ho vynikající výkony souborů sborového zpěvu motivovaly k dalšímu kompozičnímu úsilí v oblasti skladeb vokálně-instrumentálního charakteru. Jeho Rekviem, poprvé uvedené v roce 1891 v Birminghamu pod skladatelovou taktovkou (česká premiéra se uskutečnila v Národním divadle v Praze v dubnu roku 1892), bylo vyvrcholením této činnosti a řadí se mezi umělecky nejpřesvědčivější skladby tohoto druhu vůbec. Na základě všech úspěchů získal doktorát v Praze a Cambridge.
V roce 1892 byl Dvořák obeslán dopisem ze Spojených států amerických. Zakladatelka americké národní konzervatoře v New Yorku, Jeanette Thurberová, se ho snažila získat jako ředitele této instituce. Nejprve sice váhal, ale pak nabídku přijal. Jeho pobyt ve Spojených státech amerických v letech 1892–1895 mu přinesl další pocty a definitivně i světovou proslulost.
Hlavním Dvořákovým úkolem v Americe bylo pomoci najít americké hudbě tvář. Podle českého skladatele se tak mělo stát především díky inspiraci indiánskou a afroamerickou hudbou. Jeho žák Harry Burleigh, jeden z prvních černoškých skladatelů, Dvořákovi na jeho žádost předvedl kouzlo amerických spirituálů.
Kvůli problémům s vyplácením honoráře se však Dvořák nakonec vrátil do Prahy, svou roli v tom ale sehrála i jeho stále stoupajíc prestiž v Evropě a stesk po domově.
Po návratu do Čech Dvořák především odpočíval s rodinou ve Vysoké. Právě zde pak složil jedny z jeho nejznámějších oper - Rusalku a Armidu. V této poslední fázi tvorby se mu pak stal inspirací český folklór.
V roce 1901 se stal profesorem na pražské konzervatoři, kde vychoval řadu významných českých skladatelů, jakými byli např. Vítězslav Novák, Oskar Nedbal a Josef Suk starší. Josef Suk se seznámil a později oženil s Dvořákovou dcerou Otilií a stal se tak jeho zetěm. Dvořákovy šedesáté narozeniny v roce 1901 se staly národní událostí.
Antonín Dvořák zemřel po pěti týdnech nemoci na srdeční selhání. Stalo se tak 1. května 1904 ve 12 hodin. 5. května byl pohřben na Vyšehradském hřbitově. Zanechal po sobě mnoho nedokončených prací. [zdroj]
1882 – Narodil se Alberto Vojtěch Frič, český cestovatel, etnograf, "Lovec kaktusů" a spisovatel († 4. prosince 1904)
1897 –Narodil se Jimmie Rodgers, americký country skladatel a zpěvák († 26. května 1933)
1925 – Narodil se Peter Sellers, anglický herec a komik, představitel Růžového pantera († 24. července 1980)
1943 – Nacisty byl popraven Julius Fučík, český komunistický novinář, literární a divadelní kritik a překladatel (* 23. února 1903).
1944 – 1. československý armádní sbor v SSSR se účastnil bojů tzv. karpatsko-dukelské operace sovětské 38. armády 1. ukrajinského frontu; 6. října průzkumná četa 2. praporu 1. československé brigády překročila československou státní hranici a vstoupila do Vyšného Komárníku. Nezdařená operace si vyžádala životy 21 tisíc sovětských a 1900 československých vojáků. Po roztržce mezi sovětským velením a československým velitelským sborem byl v noci z 9. na 10. září sesazen z funkce velitele československého sboru generál J. Kratochvíl a nahrazen L. Svobodou. Operace probíhala až do 15. listopadu.
1968 – Po 18denní odmlce bylo obnoveno vysílání studia Čs. televize v Košicích.
Bylo oznámeno, že v době od 21. do 31. srpna vstoupilo do KSČ v Jihočeském kraji přes 300 nových členů (z toho 100 ve vojenských útvarech), v Západočeském kraji 252, v Severočeském kraji 400 a v hl. m. Praze podalo přihlášky do KSČ 398 lidí.
Ve švýcarském basilejském Městském divadle uspořádali matiné na podporu Československa. V programu vystoupilo několik předních tvůrčích pracovníků, mj. F. Dürrenmatt, M. Frisch, Günter Grass, P. Bichsel; dopis tomuto shromáždění zaslal H. Böll.
První tajemník ÚV Komunistické strany Ukrajiny P. J. Šelest na mítinku v Kyjevě řekl mj., že kontrarevoluční protisocialistické živly v ČSSR se pokusily zmocnit klíčových pozic ve straně a státě.
V Polsku přednesl ve Varšavě první tajemník ÚV PSDS W. Gomulka obsáhlý projev, v němž se mj. zabýval důvody, které vedly vlády pěti států Varšavské smlouvy k vojenskému zásahu do ČSSR.
Během jeho projevu na varšavském Stadionu desetiletí se upálil na protest proti invazi do Československa 59letý Ryszard Siwiec, právník z polského Přemyšlu. Zemřel 12. září.
Ryszard Siwiec se narodil 7. března 1909 v Dębici a zde ukončil základní školu.
V raném dětství ztratil otce a spolu s matkou se přestěhoval do Lvova kde navštěvoval gymnázium Jana Dlugosza.
Po jeho absolvování studoval na Universitě Jana Kazimíra ve Lvově, kde získal titul magistra filosofie.
Roku 1936 se přestěhoval natrvalo do Přemyšle a až do rozpoutání druhé světové války pracoval na berním úřadě.
Za války byl spolupracovníkem odbojové Zemské armády (Armia Krajowa, AK). Po osvobození pracoval jako účetní v družstvu Win. Byl otcem pěti dětí.
Na protest proti invazi armád Varšavské smlouvy do Československa se 8. září 1968 upálil při celorepublikových dožínkách na varšavském Stadiónu Desetiletí za přítomnosti vedení polské komunistické strany, diplomatů a 100 tisíc diváků. Svůj protest pečlivě naplánoval. Na magnetofon namluvil poselství, v němž obvinil Moskvu ze snahy rozpoutat další světovou válku. Na Stadionu Desetiletí se polil rozpouštědlem a křičel, že protestuje proti okupaci Československa. Na místě se našla aktovka s letáky. Po uhašení byl odvezen do nemocnice, kde byl hlídán příslušníky tajné policie. Zemřel po 4 dnech v důsledku popálenin (více než 85 % povrchu těla). Byl pochován na hřbitově v Přemyšli.
Lidé, v nichž ještě tkví jiskřička lidského citu!
Vzpamatujte se! Slyšte můj křik!
Křik šedého, obyčejného člověka,
syna národa, který vlastní i cizí svobodu
miloval nade všechno, i nad vlastní život!
Vzpamatujte se! Ještě není pozdě!
Jeho protest byl tajnou policií utajen. Teprve na jaře 1969 odvysílala polská redakce Rádia Svobodná Evropa zprávu o jeho činu. V roce 1991 polský režisér Maciej Drygas natočil film věnovaný Siwcovi Usłyszcie mój krzyk (Uslyšíte můj křik), který získal cenu Evropské filmové akademie Felix v kategorii dokumentů. Název filmu jsou slova čerpaná z Siwcovy závěti, kterou sepsal dva dni před smrtí. Byly v něm využity dříve utajované záběry Polské filmové kroniky. Později se našly další filmové záběry, které na Stadionu Desetiletí natočili příslušníci tajné policie, nyní jsou v Archivu Ústavu národní paměti ve Varšavě.
V červnu 1991 se Rada města Přemyšle usnesla na rozhodnutí, že nový most ponese jméno Ryszarda Siwce. V roce 2001 prezident České republiky Václav Havel vyznamenal Ryszarda Siwiece řádem Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně. Jeho rodina odmítla 4. září 2003 přijmout vyznamenání od polského prezidenta Aleksandra Kwaśniewského z postkomunistické strany Svaz demokratické levice. V roce 2006 byl Ryszard Siwiec vyznamenán také slovenským prezidentem. V prosinci 2008 byla po Ryszardu Siwcovi přejmenována jedna z pražských ulic, ve které sídlí Ústav pro studium totalitních režimů. Ve stejné ulici byl 20. srpna 2010 na jeho památku odhalen pomník, jehož autorem je polský umělec Marek Moderau. Aktu se zúčastnili i někteří vysocí politici Polska a České republiky.
1970 – Novým ústředním ředitelem Čs. rozhlasu se stal signatář normalizační výzvy „Slova do vlastních řad“ Ján Riško, který byl předtím vedoucím pobočky ČTK v Moskvě a jako poslanec Federálního shromáždění se udržel až do roku 1990, zatímco ve funkci ústředního ředitele byl vystřídán od 1. 7. pouze do 1. 12. 1989 Karlem Kvapilem. Předchozí ústřední ředitel B. Chňoupek patřil k hlavním představitelům normalizace, v Čs. rozhlasu řídil normalizační čistky, poté se stal čs. velvyslancem v SSSR, 1. prosince 1971 byl jmenován ministrem zahraničních věcí ČSSR a působil zde až do 11. 10. 1988. V letech 1972-90 byl stále poslancem Federálního shromáždění, v roce 1990 byl půl roku ve vazbě pro obvinění ze zneužití pravomoci veřejného činitele. Zemřel 28. 5. 2004.
1995 – Z Prahy bylo zahájeno vysílání americké rozhlasové stanice Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda (RFE/RL).
Zemřel František Nepil, český spisovatel (* 10. února 1929)
Svátky:
Svátek má Mariana; Narození P. Marie.
Dnes si všechny kalendáře připomínají, že má svátek Marie, jen v našem občanském kalendáři se nalézá Mariana. Toto jméno je asi složeninou Marie a Anna a u nás byla vždy nejvíce oblíbena jeho domácká podoba Marjánka nebo Márinka. Jméno Marie má zřejmě prastarý původ až ve starověkém Egyptě a podle některých badatelů znamená "milovaná Bohem". Jiní vědci ji však překládají jako "hořká" či jako "moře hořkosti". Z aramejské podoby Marjam vychází pak další teorie, která toto jméno překládá jako "paní" nebo "kapka moře". Jinde bychom nalezli i jiné významy, jako například "krásná" či "odkazovatelka". Druhé jméno Anna je hebrejského původu a znamená "milostiplná", případně "líbezná a milá".
Avšak hlavní světicí dnešního dne je Marie, neboť si připomínáme památku jejího narození. Marie nebo také Matka Boží, pocházející z rodu Davidova, se stala patronkou křesťanstva, ale také Bavorska, biskupství v Cáchách (Aachen) a Špýru (Speyer). Vedle toho si ji vybrali také hostinští, kuchaři, kožešníci, soukeníci, hrnčíři, lodníci, perníkáři a octáři. Lidé se k ní také modlí, když je bouřka, a utíkají se k ní v každé nouzi. Její život lze sledovat především v Lukášově evangeliu, ale i v apokryfním evangeliu Jakubově. Mariinými rodiči byli Jáchym a Anna, oba už letití a doposud ke svému žalu bezdětní. Avšak jednoho dne se jim zjevil anděl a oznámil jim, že se jim narodí dcera. K údivu samotných manželů i celému jejich okolí se tak skutečně stalo. Marii se dostalo pečlivého vychování, a když dospěla v dívku na vdávání, zasnoubili ji rodiče s Josefem, tesařem z Nazaretu. Avšak ještě před svatbou počala Panna Marie dítě, a Josef, zoufalý z předpokládané nevěry své nevěsty, se s ní chtěl rozejít. Anděl mu však objasnil zázrak, který se s Marií udál, a on si ji vzal. Žil s ní však nadále v panenském manželství (svatojosefské manželství). Krátce po jejich svatbě vydal císař Augustus nařízení o sčítání lidu. Josef a Marie se proto museli vydat do Betléma, kde se narodil Ježíš.
Kult Panny Marie se po staletí neustále vyvíjel. Na počátku bylo uctívání Matky Boží úzce spojeno s uctíváním Krista. Ve 4. století se pak vynořují první stopy mariánských slavností a od té doby se na Východě i na Západě slaví pravidelně alespoň čtyři velké mariánské svátky. Okolo roku 350 složil církevní učitel Efrém Syrský první hymny na Matku Boží Marii, počátky růžence lze najít již ve 12. století. Nedlouho potom se začala vyvíjet mariánská poutní místa (Loreto, Altöling, Maria Einsiedeln, Częstochowa, Montserrat, Guadalupe, Lurdy, Fatima, Sv. Hostýn, Sv. Hora, Stará Boleslav a Šaštín...). Na dnešní den se také vztahuje zajímavá pranostika. Říká se, že počasí v tento den určuje následující čtyři týdny.
Prameny:
Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
