Vzpomínáček - 5. prosince - Čestmír Řanda a Jiří Grossmann

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 5. prosince. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Hon na čarodějnice, Kryštof Kolumbus a ostrov Hispaňola, Řehoř XIV., olomoucké arcibiskupství a brněnské biskupství, Wolfgang Amadeus Mozart, George Armstrong Custer, všeobecná branná povinnost v mocnářství, Alexandre Dumas starší, Ústřední matice školská, Walt Disney, oběť komunismu Josef Hořejší, Čestmír Řanda, Claude Monet, Little Richard, konec prohibice v USA, sovětská protiofenzíva v bitvě o Moskvu, José Carreras, 5. prosince 1967-1970, Jiří Grossmann, NATO a AWACS, Varšavská smlouva v Polsku nezasahuje, 5. prosince 1989..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1484 – papež Inocenc VIII. vydal bulu, která rozpoutala hon na čarodějnice a procesy proti nim.

1492 – Kryštof Kolumbus objevuje karibský ostrov Hispaňola.

1590 – Niccolo Sfondrati je zvolen papežem, přijímá jméno Řehoř XIV.

1712 – Jmenována komise pro reformu studia na pražské univerzitě; její práce znemožňována zásahy jezuitů, jediným výsledkem byla barokní přestavba chátrajícího Karolina (provedl F. M. Kaňka).

1777 – Na žádost Marie Terezie bylo bulou papeže Pia VI. povýšeno olomoucké biskupství na arcibiskupství; dekret dvorské kanceláře z 24. května t. r. tento akt dovršil. Prvním arcibiskupem se stal Antonín hrabě Colloredo.

Současně došlo k založení brněnského biskupství, přičemž kolegiátní chrám sv. Petra a Pavla byl povýšen na stoliční. Brněnská diecéze se stala součástí olomouckého arcibiskupství (z 525 far dosavadní olomoucké diecéze bylo 151 far základem nového brněnského biskupství). Prvním biskupem se stal hrabě M. F. Chorinský. Původně navrhovala Marie Terezie i zřízení biskupství v Opavě, avšak problémy s řádem německých rytířů (patřil jim hlavní kostel) tento úmysl zmařily; byl zde zřízen jen generální vikariát.

1791 – Zemřel Wolfgang Amadeus Mozart, hudební skladatel (* 27. ledna 1756)

1839 - Narodil se George Armstrong Custer, velitel kavalerie armády Spojených států v Americké občanské válce a indiánských válkách († 25. června 1876)

1848 – Vydán Prozatímní zákon odvodní, jímž vláda žádala nové zvýšené odvody k vojsku, aby mohla doplnit a případně i zvýšit stavy armády, bojující v Itálii a Uhrách; dosavadní úlevy studentů byly zrušeny. Na mnoha místech došlo ke srážkám s vojskem (Chomutov, Žatec, Kraslice, Litomyšl).

1868 – V Rakousku zavedena novým branným zákonem všeobecná branná povinnost; délka základní vojenské služby byla stanovena na 3 roky, přičemž početní stav armády celé monarchie byl stanoven na 800 tisíc vojáků; k novelizaci branného zákona došlo v letech 1879, 1886, 1889 a 1912.

1870 – Zemřel Alexandre Dumas starší, francouzský prozaik a dramatik (* 24. července 1802)

1880 – Založena Ústřední matice školská jako společnost pro organizování a řízení českého školství v monarchii a na obranu proti tzv. Deutscher Schulvereinu, založenému krátce předtím v Karlových Varech. Úkolem matice bylo zakládání a udržování obecných, měšťanských, odborných a středních škol s češtinou jako vyučovacím jazykem v národnostně smíšených, převážně pohraničních oblastech. Prvním starostou byl (do roku 1891) F. L. Rieger. Vedle Ústřední matice vznikaly i jiné obdobné jednoty - například Národní jednota severočeská, Národní jednota pošumavská, Národní jednota pro jihozápadní Moravu.

1896 – Zvláštní zákon (doplňoval Badeniho volební reformu), snížil volební cenzus v městské a venkovské kurii z dosavadních 5 zlatých (= 10 K) na 4 zlaté (= 8 K) přímých daní.

1901 – Narodil se Walt Disney, americký kreslíř († 15. prosince 1966)

1910 – Narodil se Josef Hořejší, oběť komunismu († 7. ledna 1950)

Josef Hořejší (5. prosince 1910, Chlumín – 7. ledna 1950, Praha-Ruzyně) byl český podnikatel a jedna z obětí komunistického teroru.

Josef Hořejší pocházel z chudé rolnické rodiny. Měl 9 sourozenců. Vyučil se čalouníkem, v roce 1931 se oženil a přestěhoval do Mělníka. Stal se mistrem v továrně na kočárky Liberta. V roce 1940 si sám zřídil malou dílničku na výrobu a opravy kočárků. V roce 1942 byl zatčen a 14 měsíců vězněn na Pankráci. Po návratu se znovu ujal vedení dílny, kterou mezitím vedla jeho manželka a začal ji rozšiřovat. V roce 1945 už zaměstnával 50 lidí.

26. února 1948 byly jeho továrny (mající tehdy již přes 200 zaměstnanců) znárodněny a on sám byl den poté zatčen a 3 týdny vězněn. V únoru 1949 jej přišli znovu zatknout, ale Hořejší, který se tehdy zabýval zemědělstvím, s nimi odmítl jít pro těžkou nemoc a vysoké horečky. Přivolaný vojenský lékař potvrdil, že převoz je nemožný. Hořejší ještě tu noc navzdory vážné nemoci uprchl a skryl se.

Po uzdravení přešel za hranice, ale špatné podmínky v utečeneckém táboře a víra v brzký pád komunistů jej vedly k návratu. Zapojil se do protikomunistické skupiny MAPÁŽ, vydávající protikomunistické letáky. 15. srpna 1949 byl zatčen, obviněn z velezrady a dalších zločinů a 24. října téhož roku ve vykonstruovaném procesu odsouzen spolu s dalšími (Bohumil Klempt, Kamil Novotný a Josef Plzák) k trestu smrti. Podle svědectví rodiny, která se s ním setkala noc před popravou, bral vykonání rozsudku jako vysvobození, předchozím krutým mučením byl totiž zmrzačen a strašlivě trpěl (polámaná žebra, rozdrcené nosní chrupavky, silně poškozený zrak). Rodině bylo nejprve přislíbeno vydání rakve pod podmínkou soukromého pohřbu, posléze však byl zpopelněn státními orgány a nebyla vydána ani urna.

Zbytek rodiny byl perzekvován a pronásledován až do roku 1989.

1923 – Narodil se Čestmír Řanda, český herec († 31. srpna 1986)

Čestmír Řanda se narodil 5. prosince 1923 v Rokycanech. Vystudoval a odmaturoval strojní průmyslovku (1944) a v Rokycanech nastoupil do zaměstnání.

Již při studiích a při práci hrával v ochotnickém spolku. Jaroslav Průcha ho v roce 1945 přiměl jít na studium herectví na dramatické oddělení pražské Konzervatoře, kterou absolvoval v roce 1948.

Už jako posluchač konzervatoře vystupoval na prknech Národního divadla.

Poté přešel do divadla v Plzni (1948 – 1960), s výjimkou základní vojenské služby (1950 – 1952).

V Plzni se příležitostně věnoval také režii. V letech 1960 – 1966 se stal členem Divadla na Vinohradech a nakonec od 1. srpna 1966, až do své smrti 31. srpna 1986, se stal členem činohry Národního divadla.

Již od počátků své divadelní dráhy vytvářel na jevištích převážně dramatické role. Už ve Vinohradském divadle dosáhl několika úspěchů (například biskup v „Nápadnících trůnu“).

Do Národního divadla (kde byl dokonce v letech 1969 – 1970 šéfem činohry) přišel již jako vyzrálý a zkušený herec. Do velkých dramatických postav ho předurčovala statná a silná postava, široká a kulatá tvář a dutě hluboký tembr.

Postavy vytvářel v duchu realismu a s nejrůznějšími charakterovými vlastnostmi, které vynikaly fyzickou vitalitou a mimickou životností. Stejně dobře vytvářel také komediální role s nadsázkou a karikaturou („Třetí zvonění“, „Poslední dobrodružství Dona Juana“). Jeho doménou však byly vážné role („Višňový sad“, „Bílá nemoc“, „Tomáš Becket“, „Nebožtík Nasredin“ a další). Často vystupoval ve vážných rolích Shakespearovských. Řanda se věnoval rovněž dramaturgické a spisovatelské práci (napsal řadu skečů pro televizi a rozhlas). Na jeho herectví navazuje také syn Čestmír Řanda ml. (*1959).

Ve filmu debutoval v roce 1953 malou rolí Slavomíra Mlejnka v Pušově středometrážním příběhu KREJČOVSKÁ POVÍDKA. Brzy se stal divácky populárním hercem a šel „z role do role“. Často hrál různé oblíkané pány z vyšších kruhů, nebo také venkovské balíky, intelektuály i omezence.

Nejvýznamnější byly jeho role regenta Valečského z Valče ve Vláčilově dobrodružném filmu ĎÁBLOVA PAST (1961), Žida Marmulstauba v Brynychově dramatu TRANSPORT Z RÁJE (1962), nerozhodného Drdy v Machově komedii TŘI CHLAPI V CHALUPĚ (1963), Weinera v Brynychově dalším dramatu ...A PÁTY JEZDEC JE STRACH (1964), natvrdlého Dr. Tomečka v Podskalského trezorové komedii BÍLÁ PANÍ (1965), principála ve Fričových LIDECH Z MARINGOTEK (1966), Winklera ve Vávrově dramatu KLADIVO NA ČARODĚJNICE (1970), záludného generála Otise ve Vorlíčkově komedii PANE, VY JSTE VDOVA! (1970), vodníka Alberta Bacha v další Vorlíčkově komedii JAK UTOPIT DR. MRÁČKA ANEB KONEC VODNÍKŮ V ČECHÁCH (1974), otce Valentu ve snímku DVA MUŽI HLÁSÍ PŘÍCHOD (1975), přitroublého hospodského v pohádce HONZA MÁLEM KRÁLEM (1976), zločineckého docenta Mlejnka v komedii COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT (1977), hostinského v PRINCI A VEČERNICI (1978) nebo ředitele Národního divadla v Krejčíkově BOŽSKÉ EMĚ (1979).

Film mu bohužel dával jen malé role (o to byly však výraznější). Jediná jeho větší role – a zároveň životní byla postava Drtílka v Machově komedii PŘEHLÍDCE VELÍM JÁ (1969). Naposledy se divákům uvedl rolí viceprezidenta v dramatu ZUŘIVÝ REPORTÉR (1987), který měl premiéru až po jeho smrti.

Od začátku své herecké kariéry se uplatňoval v rozhlase, dabingu a zejména v televizi (inscenace ZAČÁTEK KONCE, MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU, ODSOUZENÝ Z PINKTOWNU, NEVIDITELNÝ, IKARŮV PÁD, NEZRALÉ MALINY, PŘÍPAD PLATFUS a seriály 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, CHALUPÁŘI, ARABELA, DYNASTIE NOVÁKŮ, DOBRÁ VODA, LÉTAJÍCÍ ČESTMÍR, BAMBINOT, ZLÁ KREV, SYNOVÉ A DCERY JAKUBÁ SKLÁŘE a další. V roce 1977 získal titul Zasloužilého člena Národního divadla a roku 1978 titul Zasloužilého umělce. Čestmír Řanda zemřel 31. srpna 1986 v Praze v nedožitých šedesáti tří let. Je pohřben na Vyšehradském hřbitově.

1926 – Zemřel Claude Monet, francouzský malíř (* 14. listopadu 1840)

1932 – Narodil se Little Richard (Richard Wayne Penniman), americký zpěvák a pianista

1933 – Končí prohibice v USA, Utah přijal 22. dodatek k ústavě, čímž bylo překročeno kvórum 75% států.

1941 – Druhá světová válka: byla zahájena sovětská protiofenzíva, která zvrátila průběh bitvy o Moskvu.

1946 – Narodil se José Carreras, španělský pěvec (tenor)

1967 – Předsednictvo ÚV SČSN rozhodlo o zřízení několika komisí, přeměnilo dosavadní ideově výchovné oddělení na organizační a výchovné oddělení. Nově bylo zřízeno oddělení provozu a výstavby. Mladá fronta uveřejňuje rozhovor s rektorem ČVUT o strahovských událostech. Rudé právo přináší článek s názvem Účinněji čelit negativním jevům.

1968 – Na schůzi vlády bylo schváleno finanční zabezpečení zvláštních senátů, vyšších vojenských soudů a vojenského kolegia Nejvyššího soudu a vojenské prokuratury, které byly zřízeny podle zákona o soudních rehabilitacích. Dále byl zproštěn P. Colotka řízení vládního výboru pro tisk a informace a touto funkcí pověřen dosavadní náměstek ministra školství Jaroslav Havelka. (Podle západních novinářů bylo odvolání P. Colotky důsledkem jeho protestu proti vydávání tiskoviny Zprávy.) Svým usnesením odvolala z funkce vládního zmocněnce pro televizi Bohumila Švece. Novým ústředním ředitelem Čs. televize byl jmenován Josef Šmídmajer, dosavadní spolupracovník předsedy vlády O. Černíka.

A. Dubček vystoupil na celorevírním aktivu pracovníků Severočeského hnědouhelného revíru v Mostě.

V Bratislavě ustavili Svaz slovenských knihovníků, bibliografů a informačních pracovníků.

Vysoký komisař OSN pro uprchlíky princ Sadruddin Aga Khán uvedl, že po srpnových událostech opustilo okupované Československo 80 000 občanů, z nichž požádalo dosud 6500 osob o politický azyl v Rakousku.

1969 – Vláda ČSR schválila nařízení o kulturních fondech a zřídila legislativní radu. Z čs. armády byl propuštěn a zbaven hodnosti plukovníka Emil Zátopek.

1970 – Rudé právo přineslo projev L. I. Brežněva z 10. sjezdu Maďarské socialistické dělnické strany „Spolupráce – koordinace – jednota“.

1971 – Zemřel Jiří Grossmann, český zpěvák a komik (* 20. července 1941)

Jiří Grossmann (20. červenec 1941 Praha - 5. prosinec 1971 Praha) byl československý herec, zpěvák, textař a instrumentalista.

Během studií na stavební fakultě ČVUT hrál po večerech v klubu Olympic.

Zde se seznámil s Miloslavem Šimkem.

V této době také začaly vznikat jejich první společné povídky.

V roce 1968 nastoupili do divadla Semafor. Zde vznikaly jejich slavné Návštěvní dny.

Jiří Grossmann zemřel ve věku třiceti let na Hodgkinovu chorobu.

V roce 1987 vyšlo kompilační album vzpomínek na Jiřího Grossmanna pod názvem Ano, pane Jiří.

Přestože od mládí inklinoval Jiří Grossmann k divadlu a hudbě - ještě před maturitou na střední škole hrál v několika amatérských, většinou dixielandových kapelách na trombón nebo kontrabas - začal na přání rodičů v Praze studovat stavební fakultu ČVUT. Při studiu hrál v kapele Dixie Party, která doprovázela představení studentského divadelního souboru Mlok. Z toho pak postupně vznikl legendární Divadelní klub Olympic. A právě zde se poprvé potkal s Miloslavem Šimkem, se kterým spojil svůj další umělecký osud.

Ještě předtím ale pražský rodák (20. července 1941 v rodině písničkáře a kabaretiéra Slávy Grossmanna) v roce 1960 odmaturoval a potom šťastně absolvoval tři roky na stavební fakultě ČVUT. Po sedmém semestru ho ale definitivně zlákalo divadlo - v plzeňské Alfě dostal první profesionální angažmá. Po návratu z vojny odstartovali Grossmann se Šimkem nejslavnější éru klubu Olympik. Přes nevšímavost oficiálních médií se sláva fenoménu Š + G šířila mezi mladým publikem. Úspěšné dvojici "hodil lano" Jiří Suchý z divadla Semafor, kde od roku 1967 Š + G uvedli řadu úspěšných premiér.

Popularita Šimka a Grossmanna kulminovala po srpnu 1968, kdy ve svých semaforských "besídkách" dospěli až do polohy razantní, drsné politické satiry. Jako zpěvák si Jiří Grossmann zakládal na svém příjemném barytonu a našel se zejména ve stylu country & western. K většině převzatých (Blizzard, Drahý můj, Jackson) i původních (Své bendžo odhazuji v dál, Barmanka, Po půlnoci) písní si sám napsal texty. Prosadil se také jako autor lyrických a humorných písňových textů pro jiné zpěváky, převážně ze semaforského okruhu. Nadě Urbánkové napsal životní hit Závidím, Evě Olmerové Čekej tiše, pro Milušku Voborníkovou Gimi Det Ding. Jeho texty pomohly ke slávě i Pavlu Bobkovi, Milanu Drobnému a dalším.

V době propukající normalizace, kdy byl již Grossmann těžce nemocný, se dovedl s černým humorem vypořádat i se svou chorobou (povídka Jak jsem ochořel). Do textů jeho písní ale pronikala nesmírná touha po životě, která pravdpodobně pramenila z tušení blízkého konce. 5. prosince 1971 Grossmann svůj boj s leukemií definitivně pohrál. "Vždyť já chci jen žít, jak žít se má, a víc už nic," zpívala mu Naďa Urbánková jeho vlastní text na Celentanovu melodii ve strašnickém krematoriu.

1978 – NATO zavádí systém AWACS.

1980 – Vedoucí představitelé Varšavské smlouvy oznámili, že nepoužijí proti Polsku sílu, pokud v Polsku zůstane zachován socialismus.

1989 – Předlistopadový předseda České národní rady J. Kempný jmenoval novou českou vládu v čele s F. Pitrou, v níž bylo 8 komunistů, 5 bezpartijních a po dvou ministrech z lidové a socialistické strany; se složením vlády vyjádřilo OF nespokojenost.

Nově zvolený generální tajemník ÚV KSČ K. Urbánek slíbil ve svém projevu rehabilitaci všech komunistů vyloučených po srpnu 1968 a vyhlásil Poučení z krizového vývoje za neplatné.

1991 – Federální shromáždění schválilo zákon o životním prostředí; 21. prosince přijalo také zákon o úpravě a vypořádání majetkových vztahů v družstvech (tzv. transformační zákon).

Svátky:

Svátek mají Jitka, Judita a Sába.

V občanském kalendáři má dnes svátek Jitka. Ačkoliv se to na první pohled nezdá, jde o jméno hebrejského původu - znamená přímo "Židovka" nebo "žena z Judeje". Základem je totiž jméno Jehúdíth. Jitka pak vznikla zřejmě z tvaru Jutta (česky Juta), což je německá zkrácenina Judity.

Naše dějiny znají hned dvě Jitky. Shodou okolností pocházely obě z velmi vážených a mocných evropských rodů a sehrály v našem prostředí velice pozitivní roli. Starší z obou žen, Jitka ze Schweinfurtu (před 1003-1058), byla dcerou markraběte bavorského Jindřicha. Její rod patřil ke skutečným evropským špičkám a od jejího narození bylo zřejmé, že sňatek, který jednou uzavře, bude vrcholně politickou záležitostí. To jistě věděl i syn českého knížete Břetislav (1002-1055), s jehož nemanželským původem začínaly být problémy. Jeho již ženatý otec Oldřich jej totiž zplodil s vdanou Boženou.

Přemyslovci manželské svazky nikdy nebrali tak úzkostlivě, jako zbytek křesťanské Evropy... Když se ale blížila doba Břetislavova nástupu na trůn, tušili, že by to mohlo leckomu vadit, a tak bylo třeba přivést alespoň urozenou nevěstu. A protože Břetislav nebyl žádným troškařem, sáhl, kam nejvýše mohl. V roce 1021 jednoduše svou vyvolenou unesl z rodinného kláštera ve Schweinfurtu. A tak pomohla Jitka svému muži překonat jeho nemanželský původ a upevnit přemyslovskou dynastii. Její rodina se s potupou velice rychle smířila, neboť Břetislav se stal českým panovníkem, což také nebylo k zahození. Nakonec tedy byli spokojeni všichni.

Druhá Jitka (1271-1297) pocházela z rodu Habsburského. Její sňatek s Václavem (1271-1305), jediným synem českého krále Přemysla II. Otakara (okolo 1233-1278), byl domluven ještě za života "krále železného a zlatého" a potvrzen po jeho smrti v roce 1279. Svatba se slavila v Chebu v roce 1287. Ačkoliv se jednalo o sňatek veskrze politický, byl vztah obou manželů neobyčejně vřelý. Příchodem Jitky na pražský dvůr vzala za své dominantní role Záviše z Falkenštejna, který do té doby mladého Václava II. zcela ovládal. Karty se rychle obrátily a jihočeský magnát záhy odešel ze scény, aby byl zanedlouho popraven před Hlubokou. Sama Jitka se do politiky nepletla. Tehdy se totiž nenosilo, aby manželky mluvily vladařům do panování. Zato během desetiletého manželství přivedla Václavovi celkem deset dětí. Po smrti byla pohřbena v chrámu sv. Víta vedle svého tchána Přemysla II. Otakara.

V církevním kalendáři je dnes připomenut Sabas neboli po našem Sába. Jedná se o hebrejské jméno, které znamená "děd" nebo "stařec". Stejného základu je i Sáva, který měl svátek již 14. listopadu.

Patronem dnešního dne je Sabas z Mar Saby. Narodil se roku 439 v Mutalasce (Turecko). Stal se mnichem a založil v Palestině četné kláštery, mezi jinými i v Mar Sabě, kde se později stal opatem. Jeho ostatky putovaly z tohoto kláštera do Benátek a v roce 1965 zpět do domovského kláštera.

Dnešního večera dávaly dříve děti za okna mrkev, seno a slámu. Chtěli tak nakrmit koně sv. Mikuláše a doufaly, že za odměnu dostanou druhý den plno dárků. Dnes nedávají za okno nic a mnohé za dárky ani nepoděkují.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze