Vzpomínáček - 31. května - Boris Rösner

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 31. května. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Zikmund korunován císařem, Jan Nepomucký blahoslaven, selský sněm, požár na Mariánském dolu, Titanic spuštěn na vodu, poslední Ford model T, Clint Eastwood, inscenovaný proces s dr. M. Horákovou, XIII. sjezd KSČ, 31. květen 1968, Give Peace a Chance, zemětřesení v Peru, Svaz českých spisovatelů, z Karl-Marx-Stadtu opět Chemnitz, první parlamentní volby v samostatné ČR, přejmenování krajů, Český sen, Boris Rösner..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1303 – Papež Bonifác VIII. (označovaný současníky jako "nejsrdnatější hříšník na stolci Petrově") přiřkl svatoštěpánskou korunu Karlu Robertovi a zprostil všechny poddané Václava III. přísah věrnosti. Současně vyzval Albrechta I. Habsburského (Rakouského), aby vojensky zabezpečil jeho rozhodnutí.

1433 – V Římě byl Zikmund slavnostně korunován císařem Svaté říše římské (stal se tak třetím Lucemburkem nosícím tento titul a čtvrtým, který získal titul král římský).

1547 – Král Ferdinand vydal mandát, v němž vyzval účastníky odboje, aby se dostavili do Litoměřic a ujistili ho zde o své věrnosti; odmítl přijmout původce povstání (zejména delegaci Prahy).

1721 – Jan Nepomucký byl v Římě prohlášen za blahoslaveného; jeho ostatky byly od této chvíle veřejně vystaveny ve Svatovítské katedrále v Praze. Zde byl již v roce 1719 otevřen jeho hrob a nalezen (údajně) neporušený jazyk. Po celé zemi se sloužily doslova statisíce mší (během 5 let se jich uskutečnilo přes 350 tisíc).

1848 – V Brně bylo zahájeno jednání nového moravského zemského sněmu s již zvolenými 261 zástupci: tvořilo ho 58 velkostatkářů (včetně představených klášterů a nejvyšších zemských úředníků), 18 poslanců měst a korporací (majitelé velkostatků), 5 zástupců olomoucké univerzity, 77 poslanců měst a 103 poslanců venkovských obcí; pro převahu zástupců z venkova býval posměšně nazýván "selský sněm". Sněm měl vypracovat zemskou ústavu, která by zaručovala Moravě postavení samostatné země, závislé jen na habsburském císařství; zasedal vždy v neúplném obsazení (nejvíce 180 poslanců) do 24. ledna 1849.

1882 – V Březových Horách u Příbrami (na Mariánském dolu) vypukl požár, jehož obětí se stalo 319 horníků.

1911 – Na vodu byla spuštěna loď Titanic.

1927 – Výrobní linky opustil poslední vyrobený vůz Ford model T; celkem bylo vyrobeno 15 007 033 kusů těchto automobilů.

1930 – Narodil se Clint Eastwood, americký herec, režisér a producent

1950 – Začal inscenovaný proces s dr. M. Horákovou, přední funkcionářkou národně socialistické strany a předsedkyní Rady československých žen; spolu s ní bylo obžalováno dalších 12 osob z národně socialistické strany, sociálně demokratické, lidové strany a historik Z. Kalandra. Jednalo se o první velký monstrproces "podle sovětského vzoru"; byl přenášen rozhlasem a obsáhle komentován v tisku (včetně organizování "vlny rezolucí" požadující nejvyšší tresty). Obzvláště Horáková, která byla vyslechnuta 1. den, se nepoddala a přes vynucenou režii se jí místy podařilo bránit sebe a své ideály, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější trest jen snižuje. Během procesu byly nošeny do soudní síně koše s tisíci rezolucemi lidí žádajících nejvyšší tresty pro obviněné. Osmý den procesu, 8. června 1950, po závěrečné řeči státních zástupců Juraje Viesky, Josefa Urválka a Ludmily Brožové-Polednové a poslední řeči všech odsouzených, která byla mediím cenzurována, se Horáková statečně staví za svoje ideály. Čtyři obžalovaní (mezi nimi M. Horáková) byli odsouzeni k trestu smrti, další čtyři k doživotnímu vězení, pět k vězení od 15 do 20 let. Rozsudek byl 27. června vykonán přes četné protesty a žádosti o milost (A. Einstein, B. Russel, J. Bernal). Krátce nato se konaly následné procesy jako odnože hlavního procesu; celkem proběhlo 35 těchto procesů s 639 osobami, s deseti tresty smrti, 48 tresty doživotního vězení a s tresty v úhrnné výši 7850 let.

Poznámka Vzpomínáčku: Je obrovskou ostudou, že v posledních volbách poslanecký mandát získala "dáma", která tyto procesy bagatelizuje, a snaží se blokovat tyto informace pro žáky.

Viz Marta Semelová: "Dokumenty o Horákové do škol nepatří"

1966 – V Praze byl zahájen XIII. sjezd KSČ, který přes některé v dané fázi povzbuzující teze nenastolil skutečně reformní politiku a nezvolil ÚV KSČ, schopný vyvést společnost z krize politické, duchovní a ekonomické; A. Novotný a jeho stranický "tým" byli ještě natolik silní, že prosadili tezi o "úspěšném vstupu společnosti do nové, vyšší etapy socialismu". Sjezd akceptoval chruščovovské pojetí "všelidového státu", v němž má skončit "srůstání strany a státu", nahrazování státu a společenských organizací orgány a aparátem komunistické strany. Zvláštní pozornost vzbudilo vystoupení O. Šika (až poslední den a po urgencích krajských delegací), v němž na závěr prohlásil: "Do čtyř let bude nutno najít také nové formy politického řízení."

1968 – Na zasedání ústředního výboru strany lidové v Praze přednesl referát o programu strana předseda A. Pospíšil. Bylo usneseno svolat sjezd v říjnu. V té době měla tato strana 32 976 členů, což bylo o 55 procent více než k 1. lednu 1968.

Rudé právo přináší článek M. Dzúra o spojeneckém cvičení na území republiky.

Dále otiskuje rozhovor s B. Šimonem.

1969 – John Lennon a Yoko Ono nahráli singl Give Peace a Chance, první singl samostatně nahraný jedním z členů skupiny Beatles.

1970 – Největší přírodní katastrofa v dějinách v Peru, sesuv půdy pohřbil 47 tisíc lidí v městě Yungay, při zemětřesení zahynulo také 15 československých horolezců výpravy na Huaskarán.

1972 – Po rozpuštění spisovatelského svazu byl ustaven na Dobříši Svaz českých spisovatelů, do jehož čela byl vedoucím stranické delegace J. Fojtíkem ustanoven J. Kozák.

1990 – Karl-Marx-Stadt se vrátil k původnímu názvu Chemnitz (Saská Kamenice).

1996 – Proběhly první parlamentní volby v samostatné ČR; zvítězila v nich ODS (29,62 %), druhá skončila ČSSD (26,44 %); do Sněmovny se dále dostala KSČM (10,33 %), KDU-ČSL (8,07 %), SPR-RSČ (8,00 %) a ODA (6,36 %). Voleb se zúčastnilo 76,41 % oprávněných voličů. Současná vládní koalice získala ve 200členné Sněmovně 99 křesel, čímž ztratila většinu.

2001 – Vstoupil v účinnost ústavní zákon č. 176/2001 Sb., na základě kterého došlo k přejmenování Brněnského kraje na kraj Jihomoravský, Budějovického kraje na kraj Jihočeský, Jihlavského kraje na Kraj Vysočina a Ostravského kraje na kraj Moravskoslezský.

2004 – Bylo zinscenováno fiktivní otevření pražského supermarketu, hlavní součást filmového dokumentárního projektu Filipa Remundy a Víta Klusáka Český sen.

2006 – Zemřel Boris Rösner, český divadelní a filmový herec. (* 25. ledna 1951)

Boris Rösner pocházel z umělecké rodiny, jeho rodiči byli herci Mirko Čech, vlastním jménem Rösner (1916-1964), a Jarmila Horská (1931-1984).

Z umělecké rodiny pocházela i Borisova babička, která byla operetní subretou. V Borisově raném dětství se rodiče rozvedli a on pak vyrůstal s matkou, přičemž podle jejích aktuálních angažmá vystřídal řadu bydlišť. Většinu dětství a mládí strávil v Chebu, kde absolvoval jedenáctiletku a poté zvažoval studium medicíny.

Nakonec ale nastoupil na DAMU, kterou absolvoval v roce 1973. Své první angažmá našel v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (1973-1978), kde vynikl ve hrách Ze života hmyzu nebo Hölderlin. Za svou roli ve hře Optimistická tragédie dostal v roce 1974 cenu Českého literárního fondu. V letech 1978-1987 hrál v Městských divadlech pražských, kde zaujal svým herectvím ve hrách Amadeus, Maškaráda, Krvavá svatba, Sen noci svatojánské nebo Přelet nad kukaččím hnízdem.

Nejvýznamnější kapitolou profesního života Borise Rösnera je jeho dlouholeté působení na scéně Národního divadla v Praze (1987-2006). Na rozdíl od svých vrstevníků, kteří inklinovali k modernímu hereckému pojetí, vynikl Rösner klasickým přístupem k rolím, přesto jeho herectví nevyznívalo archaicky a našel v něm svou polohu. Z jeho jevištních vystoupení vynikají hry Hamlet, Záviš z Falkenštejna, Slečna Julie, Bloudění, Othello, Faust nebo Peer Gynt. Za hlavní roli ve hře Lakomec získal Cenu Thálie a Cenu Alfréda Radoka (2005). Po Borisu Rösnerovi zůstalo na osmdesát divadelních postav, přičemž většina z nich díky hercově fyziognomii oplývala negativními vlastnostmi. Jeho vizáž pak navíc ovlivnil vážný úraz v roce 1989, od nějž trpěl slepotou levého oka. Kromě Národního divadla účinkoval Rösner také v dalších pražských divadlech, například v Divadle pod Palmovkou hrál v Cyranovi z Bergeracu.

Výjimečnému herectví Borise Rösnera zůstal film hodně dlužen a nedal mu žádnou velkou příležitost. Poprvé hrál ve studentském krátkém filmu INŽENÝR (1973), následně se objevil v několika televizních inscenacích, ve filmu jsme jej mohli zaznamenat v nevelkých úlohách v pozdějších letech (VRCHNÍ, PRCHNI, 1980; KALAMITA, 1981), pak našel uplatnění v titulech s historickým podtextem (PUTOVÁNÍ JANA AMOSE, 1983; POSLEDNÍ PROPADNE PEKLU, 1982; OLDŘICH A BOŽENA, 1984). Mezitím širší publikum zaujal v komedii ČERNÍ BARONI (1992), menší role ztvárnil i v dětském filmovém žánru (CHOBOTNICE Z II. PATRA, 1986; VESELÉ VÁNOCE PŘEJÍ CHOBOTNICE, 1986). Před filmovou kamerou stál Rösner naposledy jako manžel ústřední hrdinky v historické fresce V ERBU LVICE (1994).

Stejně jako řada jiných herců nalezl i Rösner více příležitostí v televizi, ale ani tady nejsou stopy nijak výrazně a odpovídající významu jeho osobnosti. Krátce po studiích se objevil v menší roli v televizním filmu POSLEDNÍ DOPIS (1973), pak hrál v dalších inscenacích i seriálech, širší diváckou obec zaujal svou postavou bezcitného gestapáka Schlapkeho v seriálu SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE (1985). Z jeho pozdějších televizních vystoupení stojí za zmínku menší úloha ve čtyřdílném televizním filmu MUŽ V POZADÍ (1994), hlavní roli si pak zahrál v neprávem opomíjeném seriálu STŘÍBRNÁ PARUKA (2001). Naposledy se před televizní kamerou objevil v televizních příbězích z období druhé světové války I VE SMRTI SAMI (2003) a HODINA TANCE A LÁSKY (2003).

Svůj výrazný hlas uplatnil Rösner v oblasti uměleckého přednesu (Viola, Lyra Pragensis), věnoval se rozhlasovým dramatizacím a v divácké rozhlasové anketě získal cenu Neviditelný herec. Hojně byl obsazován také v dabingu, nejlépe si jej vybaví děti jako koníka Hopa v seriálu VČELKA MÁJA (1975), jeho hlas ale zazněl z řady dalších filmů, daboval například Jacka Nicholsona. Za namluvení filmu NA VÝCHOD OD RÁJE získal v roce 1997 Cenu Františka Filipovského. Jeho poslední prací pro dabing byla brazilská telenovela TERRA NOSTRA (1999), kde však namluvení hlavní role již nedokončil. Za zmínku stojí i pedagogické působení Borise Rösnera – od roku 1989 byl odborným asistentem na DAMU a vynikl aplikací alternativních vyučovacích metod.

Boris Rösner byl až do posledních let života maximálně vytížen divadlem, televizí, rozhlasem, dabingem i jako pedagog, na jaře 2005 jej ale z práce úplně vyřadila postupující rakovina, které nakonec podlehl. Zemřel v nemocnici v Kladně 31. května 2006 ve věku 55 let. V říjnu téhož roku pak in memoriam dostal od prezidenta republiky Medaili Za zásluhy I. stupně. Boris Rösner byl od roku 1973 ženatý s Alicí, rozenou Andrýskovou, a měl s ní jednu dceru. Jeho životní i hereckou dráhu mapuje autobiografická kniha Souboje Borise Rösnera (1994).

Svátky:

Svátek mají Kamila, Petronila, Mechtilda; je také svátek Navštívení P. Marie.

Kamila je ženským protějškem Kamila. Pochází od římského příjmení Camillus. Slovo camillus nebo camilla představovalo v latině "hocha nebo dívku vznešeného původu, kteří byli vhodní pro posvátnou chrámovou službu".

V českém církevním kalendáři je dnes připomínán svátek Navštívení Panny Marie. Předmětem tohoto svátku je biblická zpráva o Mariině návštěvě u její příbuzné Alžběty poté, co jí bylo oznámeno, že se jí narodí syn. Zároveň se věřívalo, že se v hodinu setkání uskutečnilo také posvěcení Jana Křtitele v lůně jeho matky Alžběty. Tyto biblické události hluboce uchvacovaly mysl a fantazii středověkých lidí. Byli to především františkáni, kdo z této vzpomínky učinili slavnostní památku. Jejich řádový generál Bonaventura ji zavedl roku 1263 pro celý řád, za den svátku byl vybrán 2. červenec. Církevního schválení se svátek dočkal za Urbana VI. a po jeho smrti znovu za Bonifáce IX. v roce 1389. Ale teprve Pius V. jej přijetím do všeobecného kalendáře svátků učinil závazným pro celou církev. Nový římský kalendář jej přeložil na 31. květen. Jako důvod se uvádí, že doba mezi slavností Zvěstování Páně a připomínkou narození Jana Křtitele se lépe shoduje s obsahem evangelia.

V římském církevním kalendáři je dnes svátek Petronily. Petronila byla mučednicí raně křesťanského Říma. Jisté údaje o ní sice bohužel chybějí, ale její hrob se přesto našel v Domitilliných katakombách v Římě. Petroniliny ostatky přenesl roku 757 papež Pavel I. do chrámu sv. Petra poté, co si vyvolil Pipin Mladší tuto mučednici za svou patronku. Mauzoleum u sv. Petra, v němž se uchovávají Petroniliny ostatky, se později stalo franskou královskou kaplí. Legenda říká, že Petronila byla dokonce Petrovou dcerou. To se ovšem vysvětluje jednak podobností jmen, jednak blízkostí hrobů obou světců. Těžko říci, má-li tato legenda pravdivé jádro. Dnes je Petronila patronkou Říma, poutníků a cestujících. Je většinou znázorňována, jak se modlí a okolo jsou mnohé další atributy (mučednická koruna, palma, delfín, koště a klíč). V obrazárně v Sieně znázorňuje malba od Sana di Pietro (15. století) scénu, jak Petr uzdravuje Petronilu z horečky.

Další dnešní světicí je Mechtilda z Diessenu. Mechtilda přišla na svět počátkem 12. století jako dcera hraběte Bertolda II. na rodinném zámku v Andechsu na Amerském jezeře. Ve věku pěti let ji rodiče předali na výchovu k augustiniánkám do blízkého Diessenu. Už brzy po příchodu projevovala dívka hlubokou zbožnost a trávila mnoho hodin na pobožnostech, a tak nebylo divu, že si zvolila duchovní cestu životem. Stala se řeholnicí a posléze i augustiniánskou kanovnicí v klášteře sv. Štěpána v Diessenu. Poté, co Mechtilda zastávala několik let úřad převorky, jmenoval ji augsburský biskup abatyší kláštera Edelstetten blízko Krumbachu v bavorském Švábsku (1153). Skromná řeholnice zprvu toto jmenování odmítla, považovala je za nezasloužené. Do celé záležitosti se však vložil samotný papež Anastasius IV. a převzetí úřadu jí nařídil. Mechtilda se chopila práce energicky, v krátké době reformovala zdejší klášterní život. Když však usoudila, že její práce je skončena, vrátila se po několika letech zpět do Diessenu. Tam 31. května 1160 v pokoji zemřela. V roce 1468 byly její ostatky vyzvednuty a o dvacet let později (1488) pochovány v klášterním kostele v Diessenu. Mechtildiny ostatky lze dodnes vidět v diessenském klášterním kostele Nanebevzetí P. Marie ve skleněné rakvi. V kraji kolem Amerského jezera požívá Mechtilda ještě dnes velké úcty.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů a další zdroje