Vzpomínáček - 30. listopadu - Winston Churchill a Otomar Korbelář

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 30. listopadu. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Reformy v království, Václav IV., Jonathan Swift, Mark Twain, Sir Winston Churchill, Oscar Wilde, Vojtěch Jasný, E. Hácha prezidentem, Zimní válka, Chemický Alí, Teheránská konference, Billy Idol, 30. listopadu 1968 a 1969, Otomar Korbelář, konec výuky marxismu-leninismu, demise vlády V. Klause, encyklika Spe salvi..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1266 – Sněm v Praze vyhlásil některé reformy v království: pokus o sjednocení měr a vah, trestnost padělání mincí, přísný zákaz plenění v zemi vlastním vojskem.

1378 – Samostatné vlády v českém státě a v Říši se ujal sedmnáctiletý Václav IV. [1378-1419], osobnost značně rozporuplná, mnohdy až chaotická, bez jasné koncepce vlády v době krajně nevhodné mezinárodní i vnitropolitické situace.

Arcibiskup pražský Jan Očko z Vlašimi (18. září t. r. jmenován papežem Urbanem VI. kardinálem) se zřekl svého úřadu.

1631 – Na podnět Václava Viléma z Roupova byly za velké účasti lidu sňaty ze Staroměstské mostecké věže hlavy popravených pánů z roku 1621 a pietně uloženy do Týnského chrámu.

1633 – Část Valdštejnova vojska (nedokonale zásobovaná a vyzbrojená) pod velením Ottavia Piccolominiho překročila česko-bavorskou hranici s cílem provést rychlou operaci proti Švédům; zastavila se ve Fürthu. Už 3. prosince však nastal ústup tohoto jízdního sboru zpět do Čech. Ve Vídni nastalo zděšení.

1667 – Narodil se Jonathan Swift, anglický spisovatel († 19. října 1745)

1835 – Narodil se Mark Twain, americký spisovatel († 21. dubna 1910)

1874 – Narodil se Sir Winston Churchill, britský politik a premiér Spojeného království († 24. ledna 1965)

Winston Churchill (celým jménem Winston Leonard Spencer Churchill), britský politik, ministerský předseda Velké Británie v letech 1940–45 a 1951–55, laureát Nobelovy ceny za literaturu za rok 1953 a jedna z nejvýznamnějších osobností světové politiky 20. století, přichází na svět 30. listopadu roku 1874 na zámku Blenheim jako potomek starého šlechtického rodu.

Dětství prožije Churchill v irském Dublinu, vzdělání získává postupně na školách v Ascotu, Brightonu a Harrow.

V roce 1893 pak Winston Spencer Churchill nastupuje jako kadet na vojenskou akademii v Sandhurstu (absolvuje v roce 1894) – po absolvování akademie Churchill nastupuje jako poručík u husarů.

V letech 1896–99 působí Winston Churchill jako armádní důstojník u britských jednotek v Africe a Indii.

V roce 1899 Winston Churchill armádu opouští a po neúspěšném vstupu do politiky (účastní se neúspěšně voleb do Dolní sněmovny) se stává válečným dopisovatelem během búrské války v jižní Africe – tady je zajat, nicméně podaří se mu uprchnout a vzápětí nato je opět povolán do armády, v jejíž řadách pak během búrské války bojuje.

V roce 1900 se Winston Churchill o vstup do politiky pokouší opět, a tentokrát již úspěšně – je zvolen členem Dolní Sněmovny britského parlamentu za konzervativní stranu.

V roce 1904 Winston Churchill z řad britských konzervativců odchází a stává se členem labouristické strany (bude jejím členem až do roku 1924, kdy se opět vrátí mezi konzervativce).

V roce 1908 se pak Winston Churchill poprvé stává členem britské vlády, a to jako ministr obchodu (v této funkci působí do roku 1910), v letech 1910–11 působí pak Churchill jako ministr vnitra a mezi lety 1911–15 je Winston Churchill prvním lordem britské admirality.

Po vypuknutí první světové války a neúspěchu britských vojsk při obraně Antverp a během dardanelské operace je Winston Churchill donucen funkci prvního lorda admirality opustit a stává se kancléřem lancasterského vévodství, zároveň se jako důstojník účastní bojů první světové války ve Francii a v Belgii (mimo jiné velí praporu ve Flandrech).

V roce 1916 se pak Winston Churchill navrací do Dolní Sněmovny britského parlamentu, v letech 1917–18 přitom působí jako ministr zbrojení a letectví (na jeho popud je britská armáda vyzbrojována tanky), v lednu roku 1919, již po skončení první světové války se Churchill stává ministrem války (bude jím do roku 1921).

V letech 1921–22 Winston Churchill působí v britské vládě jako ministr kolonií – po porážce labouristů ve volbách na podzim roku 1922 pak Churchill z vlády odchází.

Navrací se do ní v roce 1924, nyní už jako opětovný člen konzervativní strany – stává se ministrem financí (bude jím do roku 1929, kdy vláda padne).

Během třicátých let Winston Spencer Churchill ve vrcholné politice nepůsobí – z pozice opozičního politika nicméně ostře kritizuje nepřipravenost Velké Británie na hrozící válečný konflikt v Evropě a politiku ústupků vůči hitlerovskému Německu.

Do nejvyšších státních funkcí se Winston Churchill navrací až s počátkem druhé světové války – 4. září, krátce po napadení Polska Německem je Churchill jmenován prvním lordem admirality, po pádu Chamberlainova kabinetu se pak stává v květnu roku 1940 ministerským předsedou vlády národní koalice, zároveň zastává post ministra obrany.

Během války pak Winston Churchill patří k nejdůležitějším osobnostem protiněmecké koalice – zároveň Churchill již za války varuje před politikou ústupků vůči Sovětskému svazu J. V. Stalina. Winston Churchill se za druhé světové války účastní těch rozhodujících mezinárodních konferencí, na kterých je dohodnut postup vůči Německu – v roce 1941 spolupode¬pisuje Atlantickou chartu a účastní se konference ve Washingtonu, kde přichází s požadavkem soustředit vojenské síly za druhé světové války především proti Německu, jako britský ministerský předseda pak Winston Churchill zastupuje Velkou Británii i na třech nejdůležitějších válečných konferencích tzv. „velké trojky“ (Sovětského svazu, Spojených států amerických a Velké Británie) – v Teheránu roku 1943, v Jaltě na jaře roku 1945 a nakonec i v Postupimi (též 1945).

Po skončení druhé světové války působí Winston Churchill krátce jako předseda vlády konzervativců, po jejím pádu po volbách v červenci roku 1945 již nicméně tento post neobhájí a stává se vůdcem konzervativní opozice.

V roce 1946 pak Winston Churchill vystoupí se svojí kritikou bývalé protihitlerovské koalice (na konferenci v americkém Fultonu poprvé použije později tolik známé sousloví „železná opona“) – odsoudí politiku stalinistického Sovětského svazu a vyzve k vytvoření jednotného, protikomunistického bloku demokratických států.

Po volbách v roce 1951 se Winston Churchill vrací do křesla předsedy vlády za konzervativní stranu (předsedou vlády bude až do roku 1955), zároveň v letech 1951–52 působí jako ministr obrany.

Na jaře roku 1953 Winstona Churchilla postihne vážný záchvat mozkové mrtvice, ve stejném roce se Churchill stává laureátem Nobelovy ceny za literaturu za své celoživotní historické a biografické dílo (resp. za své šestisvazkové „Dějiny druhé světové války“).

Z politiky Winston Churchill odchází v roce 1955, zbytek života pak prožije, omezen následky mozkové mrtvice, v ústraní.

Winston Spencer Churchill umírá 24. ledna roku 1965.

1900 – Zemřel Oscar Wilde, anglický spisovatel (* 16. října 1854)

1925 – Narodil se Vojtěch Jasný, česko-americký scenárista a filmový režisér

1938 – Novým prezidentem byl (jako nezávislá osobnost) zvolen E. Hácha [funkční období 1938-1939, 1939-1945 tzv. státní prezident], bývalý první prezident Nejvyššího správního soudu; Hácha dostal 272 hlasů z 312 možných.

1939 – Začala Zimní válka: Sovětská Rudá armáda vstoupila do Finska a postupovala k Mannerheimově linii.

1941 – Narodil se Alí Hasan al-Madžíd zvaný „Chemický Alí“, bývalý irácký ministr obrany, ministr vnitra, vojenský velitel a šéf irácké zpravodajské služby († 25. ledna 2010)

1943 – 2. světová válka: Teheránská konference – Americký prezident Franklin Delano Roosevelt, britský ministerský předseda Winston Churchill a sovětský vůdce Josef Stalin dosáhli dohody ohledně plánované invaze do Evropy v červnu 1944 pod krycím názvem Operace Overlord.

1955 – Narodil se Billy Idol, britský hudebník

1968 – G. Husák přijal v Praze delegaci Svazu slovenských novinářů, aby spolu jednali o problematice slovenské žurnalistiky, přičemž zdůraznil „závažnost angažovaného postoje novinářů“ při realizaci listopadového pléna ÚV KSČ.

V Bratislavě se konal 3. junácký sněm, na němž byl zvolen náčelníkem Ivan Janček.

Prahu a své přátele navštívil Jean Paule Sartre (1905 – 1980), francouzský filozof, prozaik, dramatik, esejista, literární kritik, zakladatel nové školy myšlení, která se stala známou jako existencialismus. V roce 1964 odmítl Nobelovu cenu za literaturu.

1969 – Předsednictvo ÚV KSČ se zabývalo přípravou prosincového pléna, dále výsledky pohovorů se Št. Sádovským, který na své členství v ÚV KSČ rezignoval, stejně tak s Karlem Poláčkem a jeho rezignací. Byla projednána zpráva o výsledcích „doprověřování vzniku pravicové opozice a konstituování druhého centra ve straně“.

Též byla přijata zpráva o prověrce vybraných úseků činnosti Čs. státního filmu. Vykonavatel normalizace se stal Jiří Purš (od roku 1969 ústřední ředitel). Podnikatelský praktik Vl. Harnach byl nahrazen M. Fáberou, do nově ustavených dramaturgicko – produkčních skupin byli dosazeni lidé typu M. Hladkého a K. Štorkána, ze zrušených tvůrčích skupin byli uvolnění J. Marek, R. Kalčík, J. Řezáč, Z. Mahler, F. Hrubín, M. Horníček. L. Aškenázy, J. Štroblová a O. Daněk, později i další. Spolupráce byla vůbec zakázána J. Procházkovi, F. Pavlíčkovi, M. Uhdemu, L. Fikarovi, F. Vrbovi a L. Suchařípovi a později i dalším.

Byla zrušena akreditace švýcarského dopisovatele Tob Burckhardta pro „neobjektivní, dezinformující a nepřátelskou publicitu o ČSSR a jejích spojencích“.

1976 – Zemřel Otomar Korbelář, český hudebník a herec (* 3. listopadu 1899)

Otomar Korbelář (3. listopadu 1899, Sázava – 30. listopadu 1976, Praha) byl český hudebník, herec, režisér a ředitel divadla. Byl dvakrát ženatý a měl jednu dceru.

Tatínek Otomara Korbeláře byl stavební inženýr. Zemřel, když malému Otíkovi byly teprve čtyři roky. Maminka pak střídala zaměstnání, takže se se synkem často stěhovali. Usídlili se až ve Veltrusech, kde se také znovu provdala a narodil se jí druhý syn.

V dětství Otomara Korbeláře nejvíce zajímala muzika. Sám se naučil hrát na violoncello. Avšak nevlastní otec nechtěl ani slyšet a poslal ho studovat Obchodní akademii do Prahy. Pochopitelně se Otomar brzy rozhodl odejít, za což byl vykázán z domu s tím, ať se živí sám. A to také udělal – hrál v orchestru jednoho pražského biografu.

Bylo to za 1. světové války a do kina chodilo dost lidí, aby zde přišli na jiné myšlenky. Každý večer se Otomar Korbelář díval na stříbrné plátno, nikdy by ho však nenapadlo, že se tam jednou sám objeví.

Po nějaké době se rozhodl, že zkusí zkoušky na hudební konzervatoř.

Byl okamžitě přijat a navíc hned do druhého ročníku. To už zvládal hrát i na hoboj a fagot. Přijetí mu přineslo nejen usmíření s otčímem, nýbrž i jistotu, že nebude muset narukovat. Ovšem během studia na dechové nástroje ho jeden pan profesor přesvědčil, aby šel zkusit i herectví. Zkusil a měl stejný úspěch – byl poslán do druhého ročníku. Studoval tedy dva obory zároveň. Během studií hrál epizodní role v Národním divadle. Po absolutoriu působil v divadle v Olomouci, v Plzni (kde také poznal svou první ženu Jarmilu Šamalíkovou), v Kladně a na vinohradské scéně Městských divadel pražských.

Nové talenty chodili do divadel okukovat i filmoví režiséři. S nástupem zvukového filmu bylo potřeba, aby teď herci měli i zvučný hlas, takže netrvalo dlouho a Otomar Korbelář se ocitl před filmovou kamerou. Prvním jeho filmem, dá se říci úspěšným, byla TŘETÍ ROTA (1931). Pak následovali především postavy milovníků - jeho partnerkami před kamerou byly snad všechny nejznámější herečky té doby - Lída Baarová (GRANDHOTEL NEVADA, 1934), Anny Ondráková (DŮVOD K ROZVODU, 1937), Jiřina Štěpničková, která s ním často hrála i na jevišti (film např. VČERA NEDĚLE BYLA, 1938), Adina Mandlová (NEVINNÁ, 1939), Nataša Gollová (RUKAVIČKA, 1941) nebo Vlasta Fabiánová (PRSTÝNEK, 1944).

Přišly i nějaké vážnější role např. TULÁK MACOUN (1939), kterého si nejvíce vážil a dostal za něj i nejedno ocenění. TO BYL ČESKÝ MUZIKANT (1940), kde hrál muzikanta Františka Kmocha, či ADVOKÁT CHUDÝCH (1941). V Divadle na Vinohradech se poznal s Evou Vrchlickou (vnučkou spisovatele Jaroslava Vrchlického), která se stala jeho druhou manželkou, porodila mu dceru a byla s ním až do jeho konce - 30.11. 1976.

1989 – Na vysokých školách byla zrušena výuka marxismu-leninismu.

1997 – Prezident V. Havel přijal v Lánech demisi vlády V. Klause a současně pověřil dosavadní vládu výkonem funkce až do sestavení nového kabinetu. V ČR vypukla vládní krize.

2007 – vyšla encyklika Spe salvi

Svátky:

Svátek má Ondřej.

Krásné jméno Ondřej je v kalendáři několikrát a dnes se na něm shodují občanský i církevní. Ondřej znamená, že jeho nositel je "mužný". Základem jména je totiž je řecké jméno Andreas, které vychází ze slova andréiós, majícího tento význam.

Dnes připomínaný Ondřej byl Ježíšovým vrstevníkem a pocházel z Betsaidy v Galileji. V mládí žil spolu se svým mladším bratrem Šimonem, který je znám později jako apoštol Petr, v Kafarnau u Genezaretského jezera. Oba si vydělávali na živobytí jako rybáři. Ondřej se stal později učedníkem Jana Křtitele a jako první apoštol přistoupil k Ježíšovi. Od té doby nese také přívlastek Prvně jmenovaný. Ondřej velice brzy přivedl mezi učedníky i svého bratra. Při té příležitosti jim jejich Mistr prý řekl tato slova: "Následujte mě a učiním z vás rybáře lidí."

Ondřej se skutečně vydal na daleké misijní cesty, které jej zavedly až k Černému moři a později i do Řecka. Podle jiné tradice se dostal až do Kurdistánu a Gruzie. Nakonec, a to je docela jisté, se usadil v řeckém Patrasu. Okolo roku 60, v době vlády Neronovy, jej zdejší římský místodržící Egee nechal zatknout. To mu však nestačilo. Začal apoštola krutě týrat a nutil jej, aby obětoval římským bohům.

To Ondřej rozhodně odmítl; jeho odpor ovšem znamenal rozsudek smrti. A tak byl 30. listopadu roku 60 nebo 62 v Patrasu ukřižován vojáky na šikmém kříži, kterému se od té doby říká Ondřejův. Jeho tělo pak dlouho odpočívalo v apoštolském kostele v Kónstantínopoli (dnešní Ístanbul, Turecko). Hlava se naopak dostala roku 1462 do Říma, ale papež Pavel VI. ji v roce 1964 vrátil zpět do Patrasu, kde apoštol zahynul.

Hlavní místo, kde jsou dnes schraňovány Ondřejovy ostatky, je Amalfie, ležící jižně od Neapole. Zde jsou jeho kosti uloženy v dómě sv. Ondřeje od roku 1208. Uchovávají je pod oltářem v kryptě arabsko-normanské baziliky, která leží jen několik kroků od pláže tohoto slavného lázeňského letoviska.

Památkou sv. Ondřeje začíná nový církevní rok. Ve starých breviářích zahajoval apoštol tzv. sanctorale čili "rok světců". Ondřej se stal velice záhy oblíbeným světcem a jeho svátek slavili v Římě již od 6. století. Od pradávna byl Ondřej osobním patronem burgundského vévodského domu. Ostatně jeho kříž je dodnes v erbu celé země. Zdá se, že relikvie jeho kříže je uložena ve Francii v klášteře Beaune. Známý a vysoce ceněný řád Zlatého rouna, který v roce 1429 založil Filip Dobrotivý, vznikl také pod světcovou patronací. Ondřejské řády začal v roce 1540 udělovat anglický král Jakub V. a od roku 1698 i slavný ruský car Petr I.

Avšak nejenom urození si Ondřeje vážili, jeho den měl velký význam i pro sedláky. Ti předpovídali podle jeho svátku počasí. Dlouhou dobu lidé také věřili, že ondřejská noc je vhodná pro různé věštby a zázraky. Mezi lety 137 až 1878 se prosinec nazýval v mnoha místech dokonce Ondřejovým měsícem.

Dnešní den byl také od pradávna dnem mužské síly a sexuality. Nikde však není psáno, zda šlo o vzepětí této síly, či jen o vzpomínku na ni.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze